Nemoc si nevybírá

     Nedávno mi známá vyprávěla o své kamarádce, která sama vychovává tříletého syna Marečka. Její manžel zemřel, když byl malému pouhý rok života. Maminka Martina těžce nesla odchod svého manžela, kterého moc milovala.

     Pár dní na to jsem jela něco vyřizovat do nedalekého města, a zde jsem nečekaně potkala staršího kamaráda, s kterým jsem kdysi pracovala. Protože bylo právě poledne, já i kamarád jsme měli čas, tak jsme si zašli společně na oběd. Dlouho jsme se neviděli a oba nás zajímalo, jak ten druhý žije. Věděla jsem, že kamarád má dva dnes již dospělé syny, Marka a Petra. Proto jsem se zajímala o to, jak žijí. On se zase zajímal o mého syna. Kamarád mi řekl, že starší ze synů, Marek, již bohužel zemřel. Měl leukémii, s kterou se potýkal dva roky a které nakonec podlehl. Když mu nemoc zjistili, dávali mu lékaři pár měsíců života.

On ale tenkrát měl novou známost a láska ho nutila poprat se s nemocí. Nakonec vydržel dva roky a dočkal se i syna. Kamarád mi ukázal fotku usmívajícího se blonďáčka. Vyprávěl o jeho mamince, která stála jeho synovi po boku až do konce. „To bys nevěřila, co láska dokáže.“ Řekl kamarád smutně. „Když měl ještě Marek dost sil, jeho dívka ho osobně vozila po republice. Navštěvovali spolu místa, na která se Marek chtěl ještě podívat. Jezdili po hradech, zámcích, podívali se na Baťův kanál, ona mu plnila přání, o kterých snil. Když mu už bylo hůř, pečlivě se o něj starala. A když už bylo jisté, že se neuzdraví, oba se rozhodli mít dítě. Vymlouvali jsme jim to, Marek ale chtěl, aby po jeho smrti žil jeho pokračovatel, někdo, komu bude kolovat v žilách jeho krev a jeho milá chtěla dítě s mužem, kterého milovala. Lékaři tvrdili, že Markova nemoc dítě neohrozí, Marek se ale dítěte nedožije. Dožil se, malý začal říkat táto, když syn umíral.“ Mluvil tiše kamarád a v jeho očích byl smutek. Smutek otce, který pochoval syna. „Jsou to už dva roky, drží mě vnouček. Já se rozvedl a vše, co mám je má snacha a její malý.“ Pak jsem vyprávěla kamarádovi já o svém životě. Po hodině jsme se rozloučili a každý šel opět svou cestou.

Když k nám má známá po nějakém tom týdnu přivedla svou kamarádku Martinu na návštěvu, zarazila jsem se. Martina přišla i se svým tříletým synem. A já v něm poznala chlapečka z fotografie, kterou mi nedávno ukazoval můj kamarád. Tak je ten náš svět maličký.

Martině jsem řekla, že Marečkův děda je můj známý, s kterým jsem nějakou dobu pracovala  a vyprávěl mi její příběh. Martina mi řekla, že moc s Markem váhali, zda mít dítě. Nebyla si jistá, jestli zvládne sama jeho výchovu. Teď však je ráda. „V jeho očích vidím svého milovaného Marka. Oni mají stejné oči. A já vím, že i z Marečka vyroste správný chlap. Takový, jakým byl jeho táta. Jednou mu budu o něm vyprávět.“ Řekla Martina a pohladila malého blonďatého chlapečka po kučeravých vlasech. „Já vlastně v těch pár letech zažila víc lásky, než jiné holky zažijí za celý život. Jsem ráda, že se Marek dočkal svého syna. Byl opravdu šťastný, i když věděl, že se nedožije jeho dospělosti. I já jsem šťastná, vím, že mám syna s nejlepším chlapem, jaký kdy chodil po zemi. Je mi často smutno, ale vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla udělat. A těch pár let bylo nádherných. Dokáži z nich žít, na ně vzpomínat a jednou najdu Marečkovi náhradního tátu. Domluvili jsme se na tom s Markem. Jednou, až se smířím s jeho smrtí...“ 

 Pegonela – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10