Dokud Lukáš ležel v kočáru, bylo vše v pořádku. Poctivě jsem dávala 3 látkové pleny a chodili jsme na kontrolu s kyčlemi, jak se běžně chodí. Když už chodil, tak si klekal a klečí občas dodnes. Při jídle jsem ho vždy dávala do dětské židličky, protože pro malé děti je klasický stůl vysoko. Jedl v ní několikrát denně. Jenže já jsem pak otěhotněla znovu a tím také následovalo, že Lukáš bude muset jíst u stolu. Když se Honza narodil, Lukášovi bylo 2,5 roku. Při hraní si také klekal a připadalo mi to zcela normální, kdo z nás si prostě neklekne? Pamatuju si, že jako dítě jsem musela klečet v koutě. Ale je fakt, že takové klečení je jen chvilkové, zato náš syn klečel pořád a dobrovolně.

Nevím přesně, kdy jsem si všimla, že Lukáš špatně chodí, ale určitě mu byly už 2 roky. Problém je v tom, že stáčel špičky při chůzi dovnitř. Samozřejmě jsem svůj názor, že se mi zdá, že špatně chodí, řekla doktorce. Odpověděla mi: "To se vám jen zdá."  Za nějakou dobu jsem jí to říkala znovu, že nějak pořád stáčí špičky. Zase nic nezjistila, to i Lukáš asi ze strachu ty nohy trochu nějak záhadně narovnal, v tu chvíli jsem si toho taky nevšimla, a tak jsem si připadala za blázna. Když se ale narodil Honza, nechala jsem ho zapsat k lékařce do vedlejší ordinace, protože během rozvodu a následnému stěhování se ukázalo, že sousední doktorka léčí jinak, navíc u ní měla kartu i dcera mého tehdejšího přítele. Pak se sestra s doktorkou ptaly, že když je u ní Míša i Honzík, zda  nechci k ní přeregistrovat i Lukáše, jelikož když půjdeme všichni společně na kontrolu, bude návštěva rychlejší nejen pro nás, ale i pro ni.

Lukáškovu kartu jsem tedy nechala přeregistrovat u lékařky, u které byl zaregistrovaný i mladší syn Honzík. Vzhledem k tomu, že po uplynutí pouhých čtyř měsíců jsem se s partnerem - Honzíkovým otcem, rozešla, byla jsem nucena se se zmiňovanou lékařkou domluvit, že jsem z pozice matky nic nezanedbala,  a že jsem na kontroly nejen s Honzíkem, ale i s oběma syny pravidelně na kontroly docházela. Tímto jsem chtěla zabránit tomu, aby otec mladšího syna Honzy nijak nebrojil proti mně, že jsem snad něco zanedbala, pakliže by v budoucnu došlo k nějakým zdravotním problémům našeho syna.

To, že jsem se od přítele odstěhovala a lékařka mladšího Honzíka "dala dohromady", bylo podstatou toho, že v první řadě byl větší problém se starším Lukášem, o tomto problému jsem se zmínila hned na začátku.

Lukášek klečel u autíček, u knížek, u televize, tudíž při jakékoliv činnosti a sedět normálně odmítal.

Vzhledem k tomu, že paní doktorka si pozvala mladšího syna ještě na zřejmě poslední kontrolu a Lukáše jsem měla s sebou, tak Lukáš, jelikož je od Honzíka starší 2,5 roku, věděl, že je součástí pouhého doprovodu. Neměl tudíž Lukáš žádný důvod k jakémusi sebeovládání, začal pobíhat po ordinaci, jak se říká, po svém. Můj postřeh, že Lukáš vtáčí špičky dovnitř, se tímto potvrdil. Lékařka si sama jeho bezprostředního běhání všimla, usoudila, že v jeho věku již by mělo být vtáčení špiček nohou zažehnáno. Dostala jsem pro syna doporučení k ortopedovi, který se vyjádřil tak, že Lukáškův problém bude vyřešen v době dospívání.

"Doporučil bych koupit pořádné boty, jak jsou s tou žirafou a sedět v tureckém sedu." Když totiž Lukyn stál úplně rovně a stoupl si na špičky, tak měl nohy absolutně rovné. No jo, ale takové pořádné boty, které jsou nezávadné s označením žirafy taky podle toho stojí. Nemohla jsem žádné vybrat, chtěla jsem takové jako mají miminka - tvrdou špičku, a nad kotník, s tím, že jsou v oblasti kotníku nepromáčknutelné. Takové boty  ale ve velikosti 29 nebyly, proto prodavačka donesla podobné o číslo větší, s tím, že mu to bude i příští rok a velice pěkně se nosí. Dvě věci mi bránily k okamžitému nákupu - 1 cm vůle a cena (to jsem šla do kolen). Boty za 860 Kč, nekupte to. Nakonec jsem se dala přemluvit. Lukáš je nějakou dobu nosil, na zahradu je měl ovšem zakázané. Pak mi stejně řekl, že je nosit nechce a tak skončily v krabici a šla jsem koupit boty za 300 Kč. Asi před půlrokem měl jít Lukáš na kontrolu k ortopedovi, jenže onemocněl a tak Lukáše přeobjednali za další 2 měsíce. Ani tento termín se nuskutečnil, to jsem byla pevně rozhodnutá, že jestli mi někdo chce tvrdit, že boty za 1000 Kč vyléčí synovy nohy, tak jo, ale já půjdu jinam.

V září letošního roku jsem šla s Lukášem k ortopedovi, ale k tomu u nás ve městě. Lukáš si lehl na lehátko a doktor mu zkroutil nohu, vtom přišla sestra a s údivem na něj koukala, co mu dělá s nohou. "To koukáte co? To normální člověk nedokáže. Toto se běžně operuje, ale kdyby to byl můj syn, nenechal bych na něj šáhnout." Z toho jsem usoudila, že já také ne. Lukáš má prostě moc vytočené kyčle a nic kromě tureckého sedu mu do takových 15 let nepomůže. S tím jak bude růst, tak se i kyčle automacky samy srovnají, pokud bude sedět -  a boty? Nemají na to vliv. Doktror mi řekl, že jeho sestra je toho živoucím důkazem, dodnes si obouvá boty obráceně, to jsme se hezky nakonec pobavili a mně se ulevilo, že konečně jsem mohla slyšet i jiného doktora, a takhle drahé boty už nekoupím.

Za půl roku až za rok, jak se nám bude chtít, máme přijít na kontrolu, spíš jen na omrknutí. Lukáš sedí doma v tureckém sedu dost často, právě teď už kolikrát i při jídle. Někdy si klekne, ale jen na chvilku. Jsem zvědavá, v jakém stavu bude mít kyčle, až mu bude těch slibovaných 15 let, ale to mám ještě čas, je mu teprve 6 let.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10