Trapas v Tescu

"Potřebovala bych jet do Tesca," říkám svým holkám a ty jsou okamžitě pro. Já půjdu do samošky a ony omrknou nějaké hadříky. "Mami, ještě tu něco dodělám a pak bychom jely, jo?" Tak fajn, trochu se zkulturním a počkám.

O půl hodinky později pro mě starší dcera přiběhla, že čeká s autem před domem. "Tak mami, rychle pojď, já ještě pak něco mám!" V překladu to znamenalo: mami, fofrem, mám málo času. Dobře mi tak, když mám 20 let řidičák a nejezdím, tak musím vždycky někoho z rodiny otravovat, aby mě někam dovezl. Vklouzla jsem do pantoflí a pospíchala za nimi.

V Tescu jsme se rozdělily s domluvou, že si zavoláme, až si oběhneme to, co potřebujeme. Vzala jsem vozík a šla do potravin. Proplétám se mezi regály - zeleninu, ovoce, pečivo, maso, drogerii... ještě nějaké minerálky abych nezapomněla a šinu si to až dozadu, kde jsou nápoje. Najednou mně dojde, že mně ty moje pantofle nějak divně klapou... Každá jinak. Mrknu dolů... a ještě, že jsem se držela vozíku! Kriste pane, já mám každou botu jinou... Jsou to sice bílé pantofle, ale jedna má černou gumovou podrážku a druhá bílou koženou a ještě navíc stříbrnou sponu. Podpatky jsou stejně vysoké, takže jsem nekulhala :), ale když jsem šla, znělo to, jako bych měla jednu nohu dřevěnou - páni, jak to, že jsem si toho nevšimla?

Stála jsem vzadu, v koutku u limonád, chtělo se mi být menší a ještě menší až budu nejmenší na celém světě... Koupím si nějaké pantofle a hned si je vezmu na nohu! No jo, ale jak vysvětlím prodavačce, že v krabici bude každá bota jiná... tak to jsem zavrhla... co mám dělat?

Vytočila jsem dcery telefonní číslo - "Jé, mami, ty už máš nakoupeno? My tu ještě vybíráme nějakou parádu." " Nemám nakoupeno, mám každou botu jinou! Vy jste si toho nevšimly?" říkám potichoučku, aby mě nikdo neslyšel. "Cože máš? Každou botu jinou?" hurónský řev v telefonu museli snad slyšet všichni v mém okolí. Mně se taky chtělo strašně smát, ale snažila jsem se to nějak přemoct, protože to už by bylo moc - jsem si aspoň myslela.  A ono to fakt moc bylo - protože mezi regály čochtá nějaká baba, má každou botu jinou, pusu od ucha k uchu a z očí jí tečou slzy. Ne, to nebyly slzy lítosti, ale smíchu.

Už mě přestalo bavit nakupovat a ani nevím, jak jsem dopajdala k pokladně. Holky už na mě čekaly, smály se jak blázni, já byla ráda, že už se nebudu smát sama, ale hezky s nima, protože co v takové situaci dělat jiného. Najednou se mi zdálo, že si toho musí každý všimnout. Ále tak co, no bóže, tragedie přece vypadá úplně jinak, že jo. No tak když jsme se vysmály, vzaly jsme poloprázdný vozík a vydaly jsme se Tescem plným lidí k autu a hurá domů. Bože bože, to byl zase den!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10