Trapasy některých z nás

Patřím mezi osoby silně sluchově postižené, trpící praktickou hluchotou a k dorozumívání potřebuji hlavně vidět na hovořícího a především nesmí huhňat, tedy správně artikulovat. Největším utrpením je telefonování, vlastním sice aparát s nejsilnějším možným zesílením, ale protože nemohu přiložit sluchátko ani mobil na ucho, kde nosím naslouchátko, nějak se ty vlny ruší, je to někdy o nervy a pokud telefonující mluví hodně tiše, nebo je spojení špatné, mnohdy musím použít toho, kdo je po ruce a musí mi tlumočit. Není to nic příjemného, ale žít se s tím dá.

Pracuji v organizaci zaměstnávající lidi s různým zdravotním handicapem, tedy i vadou řeč. Nejhůře se domlouvám s hluchoněmými, jejich znakovou řeč neovládám a oni mají často velmi omezený písemný projev, také osoby trpící mentální retardací si psaním nepomohou, vždyť většina nedokáže ani číst a vrcholem jejich umění je zvládnout se podepsat.

Občas dochází ke kuriozním situacím, kdy občas odpovídám na něco, o čem se vlastně vůbec nehovoří, pouze já se domnívám, že se mluví o něčem jiném. Kdo netuší, že trpím touto vadou, bývá mnohdy zaskočen, než se vše vysvětlí a obvykle vše skončí všeobecným smíchem.

Nebojte se, nebudu zde uvádět všechny svoje zážitky, to by toho bylo na tolik stránek, až bych vás unudila k smrti, a to není mým záměrem. Pouze se zmíním o několika případech, které se nestávají běžně.

Před více než patnácti lety jsem přišla, díky zrušení pracoviště, o zaměstnání a zaevidovala jsem se na úřadě práce. Pochopitelně nebyli schopni mi pomoci v ničem, ale hlavně, že mi přišel telegram, hrozící mi mnoha sankcemi, abych se okamžitě ucházela o místo telefonisty. Jak jsem za celý rok marného hledání práce byla deprimovaná, tak mě popadla taková zlost, že jsem okamžitě zašla za zprostředkovatelkou a to, co jsem jí řekla, si za rámeček nedala, jen blekotala, že ji nikdy nenapadlo, že neslyším a třásla se strachy, že si zajdu za ředitelem stěžovat, protože by vyšlo najevo, že ani nečte materiál svých klientů, to, že mě příště poslala (chodím o francouzských holích a mám ruce po obrně) dělat uklízečku do slepičárny, to jí již tak snadno neprošlo. Práci jsem si stejně našla sama, zbytečně vyhazované finance za platy státních úředníků.

Nastoupila jsem po dlouhém hledání u současné sociální organizace a potřebovala jsem podpisy všech zaměstnanců na evidenční listy, ještě jsem pochopitelně všechny neznala, volala jsem si je jmenovitě do kanceláře a jedním z nich byl krásný chlapec, na kterém nebylo vidět žádné postižení, kromě velmi špatné mluvy. Trpělivě jsem Kubíkovi vysvětlila, co potřebuji, aby podepsal, co to je za tiskopis a zpozorněla jsem teprve, když místo maličkého řádku napsal přes celý tiskopis obrovským písmem „Jakub“ a dodal, že zbytek neumí. Pak mi ještě něco povídal, čemu jsem nerozuměla, marně jsem ho žádala, aby mluvil pomalu. V dohledu nebyl nikdo, kdo by mi pomohl a milý klient, když již svoji řeč opakoval potřetí, nezačal rozčilovat a křičet, všechno skončilo tím, že mi smetl ze stolu všechny věci, chytil kalendář a otočil ho. Teprve mi došlo, že mi říkal, že si mám dát správné datum. Později jsem se s ním naučila dobře vycházet, ale to je zase jiný příběh.

Po několik letech se mi stalo, že mi přestal sloužit můj naslouchací aparátek, bez kterého jsem nemohla žít. Objednala jsem se k lékařce, která neznala mne, ale byla jediná ochotná udělat výjímku a mohla jsem přijít hned ten den.

Všechno probíhalo standardní cestou, sestra mi udělala základní vyšetření, které jména spočívalo v tom, že jsem seděla v uzavřené kabince, měřili mi různé tóny a to celé skončilo tím, že říkala do mikrofonu slova a já, pokud jsem slyšela nebo rozuměla, jsem měla říkat nahlas po ní.

Trvalo to nekonečně, již jsem byla sama na sebe nazlobená, že stále nic neříkám, do té doby mi ani nedošlo, že až tak špatně slyším. Konečně se mi zdálo, že rozumím, a tak jsem celá šťastná řekla pěkně jadrně: „vůl“! Po skončení celé procedury, kdy jsem již seděla u sestřičky a čekala na paní lékařku, mi prozradila, že to správné slovo znělo „hůl“, no smála jsem se ještě u paní doktorky.

Všechno dobře dopadlo, dostala jsem nový přístroj, který mi paní doktorka seřídila pomocí počítače a já nádherně slyšela. Přišla i sestřička a začaly jsme si povídat, obě mi tvrdily, že se nechovám jako typický nedoslýchavý, zřejmě tím, že jsem chodila do normální školy a celý život se pohybovala mezi dobře slyšícími lidmi. Tak nám šikla řeč a zřejmě jsme se hlasitě smály, že jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem tam strávila celou hodinu a úplně se lekla plné čekárny naštvaných lidí.

Dcera, jež mne doprovázela, se zeptala: „Co jste tam proboha dělali, vždyť to bylo slyšet po celé chodbě, ti lidé se domnívali, že jsi nějaká návštěva, která zdržuje a oni musí zbytečně čekat!“ Raději jsem se honem brala pryč, než někdo začne nadávat.

Takže zdání někdy klame, buďme občas tolerantní a nepředpokládejme, že všichni jsou OK!

Zdenka58 – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete