Je to už týden, co byla Martina s malým Jonášem u zubaře na preventivní prohlídce. Úplně normální prohlídce, jako chodí každých šest měsíců. Pan zubař zkontroloval jejímu synovi zoubky, a pak se jí zeptal na něco, o čem neměla ani ponětí. Mladý lékař se usmál a zeptal se jí, kdy přijde opět její manžel s tou paní.

A Martina vůbec nevěděla, o jakou paní se jedná. Kde k ní přišel a co je to za ženu? Nicméně, usmála se a řekla lékaři, že mu vzkaz vyřídí. Nevyřídila. Od tohoto dne svého manžela podezírala. Je pravda, že poslední dobou chodí do práce dřív, než jindy. Často zůstává přesčas a ona vůbec neví, kdy přijde domů. A tenkrát, když mu volala do kanceláře, řekla jeho sekretářka, že je právě na nějakém jednání. Nesedělo jí to.

   A tak začala Pavla sledovat zkoumavým a nedůvěřivým pohledem. Svěřila se kamarádce. K Jonášovi se ale dál choval pozorně, i jí přinesl, jsou to asi tři dny, kytičku růží. Říkal, že „jen tak“, ale nebyla to odpustka za jeho hříchy?
Ten den zase přišel pozdě. A zase byl nějak unavený. Měla by si s ním promluvit. Ne, ještě počká, uvidí, zjistí, co v tom je.

A tak večer, když šel spát, se odplížila do předsíně. Váhala jen chviličku, než šáhla po jeho mobilním telefonu, který si, jako vždy, položil na komodu. Pár hbitých pohybů a našla, co hledala. Byla jen jedna, ale byla tu! A tak si mohla přečíst krátkou SMS: „Bylo to krásné. Mám radost.“ Pod zprávou bylo písmenko B. „Barbora, Blažena, nebo snad Boženka?“ honilo se Martině hlavou. Tak Pavel jí zahýbá. Jsou svoji jen tři roky, brali se až poté, co se jim narodil Jonáš. Ano, bylo to jiné, než na začátku. Přesto si rozuměli. Nebo si alespoň myslela, že si rozumí. Jezdili na hory, na výlety i na dovolené. Smáli se, občas i hádali, ale pořád ho měla ráda. Svého Pavla. Poznala ho, když dělal instruktora na táboře. A Martina tam ten rok zaskakovala za kamarádku.

Jejich chození bylo sice krátké, ale intenzivní a krásné. Když ho poprvé viděla, byla si jistá, že je to „on“, chlap, s kterým touží žít, stárnout, zestárnout a prožít zbytek života. A teď se jí vše hroutí jako domeček z karet…
     Musí se zbavit svých sžíravých pocitů. Nesmí na to myslet. Ne do té doby, než najde v sobě sílu a řekne Pavlovi, že o všem ví. A pak snad podá žádost o rozvod, osamostatní se a snad si i najde byt. Odejde s Jonáškem a bude žít tak, jako Milada. Ta se svou dcerou žije sama od narození, a nevypadá nešťastně. Je pravda, že má občas špatnou náladu a svěří se jí, že není šťastná. Nemusí se ale trápit s nevěrníkem.
     Následující dny se vymlouvala večer, že jí není dobře. Nemohla se s Pavlem milovat. Myslela by přitom na tu druhou, s kterou její manžel spí. Naštěstí skutečně onemocněla, někde chytla nějaký virus a měla horečky. A tak ulehala vedle svého muže jako vedle cizince, který se nějak vloudil do její ložnice. Když Pavel usnul, pozorovala jeho nehybné tělo, zavřené oči, špičatý nos i plné, smyslné rty, které se jí vždy tak líbily. Představovala si, jak tato ústa šeptají něžná slůvka té neznámé. Je to blondýnka, brunetka, nebo snad zrzka? Je krásná? Musí být krásná! Proč by s ní jinak spal? Martina přece nemá tak špatnou postavu, i když je po dítěti. Zvědavě si prohlížela také své bříško. Už nebylo tak ploché, jako tehdy, když se poznali. Nebyla ale tlustá, to ne. Normální, třicetiletá žena. Pěkná žena. Tak proč jí to Pavel udělal?
     Když jí kamarádka řekla, že u nich v podniku hledají někoho na podatelnu, nabídla se. Musí si přece najít práci, aby mohla sama uživit Jonáška. Večer to řekla Pavlovi. Radost moc neměl. „A kdo se bude starat o Jonáše?“, mračil se. „Dáme ho do školky, potřebuje mezi děti.“ Řekla stroze, a víc se nevyjadřovala.

     Vybrali ji! Od prvního nastoupila do podatelny malé firmičky a znovu si zvykala na práci a nový pracovní kolektiv. Když k ní pak přišel mladý muž s dotazem a ona mu pomohla a poradila, cítila, že našla novou náplň života. A muž přišel za dva dny opět, s bonboniérou za vstřícný přístup. Pozval Martinu večer do kina a ona kupodivu souhlasila.

     Pavel mrmlal, když se vymluvila, že jde se spolupracovnicemi něco dořešit. Luboš, muž z podatelny, už na ni čekal před kinem. Přinesl jí kytku. Co řekne doma Pavlovi? No co, tak má kytku. Luboš byl ještě o dva roky mladší, než Pavel. Svobodný, bez závazků, sympatický dvaatřicátník. Řekla mu, že má syna, ale neřekla mu o Pavlovi. Předběhla čas, jen mu oznámila, že je se synem sama. Stejně ji to čeká, tak ani moc nelhala.
     Celý večer dopadl jinak, než očekávala. Po kině ji Luboš pozval k sobě, a ona kupodivu souhlasila. Vypila jen pár skleniček na lepší náladu, skončila v jeho náručí a on ji začal líbat. Nejdřív se chtěla bránit, pak si ale vzpomněla na Pavla, jak si užívá se svou milenkou, a nechala jeho ruce prozkoumávat své tělo. Byl vášnivý a milý. Měl pevné, vypracované tělo. A tak, z pomsty snad, se s ním milovala. Ne z lásky, z citu. Vždyť ho znala tak málo. Pak leželi vedle sebe a drželi se za ruce. Neměla žádný pocit, ani pocit lásky, ani provinění. Dívala se do stropu cizího pokoje. Jsou si vyrovnaní…
     Domů se vrátila pozdě v noci. Kytku nechala u Luboše, zapomněla ji tam, když se chvatně oblékala. Luboš ji doprovodil na půl cesty, dalo jí hodně přemlouvání, než ho přesvědčila, aby nechodil až před jejich dům. Pavel pochodoval po bytě a probodával ji zlostným pohledem. Telefon si zapomněla doma a on nevěděl, kde je a co se s ní stalo. Když ucítil alkohol v jejím dechu, jen mávl rukou a šel spát.

     Za dalších asi pět dní se ošklivě pohádali. A tehdy mu řekla, že se chce rozvést. Přiznala, že ví, že jí byl nevěrný a ona mu zahnula taky. Pavel se na ni díval, jako by právě spadla do jejich bytu z jiné planety. „Já ti nikdy nebyl nevěrný!“ křičel. „A kdo ti psal, že to bylo pěkné?“ křičela Martina. Ještě jí bude lhát! Pavel si na zprávu dlouho nemohl vzpomenout. Až pak mu došlo, jak ho před časem požádala kolegyně v práci, zda by jí nepomohl vybrat dárek pro jejího manžela. Rád rybaří, stejně jako Pavel, a ona se v rybářské výbavě nevyznala. Zašli spolu cestou z práce do obchodu s rybářskými potřebami a on jí poradil, co vybrat. Tak krásný dárek prý už dlouho její manžel nedostal. To také řekl Martině.
 
    Tak on jí nezahnul! On ji stále miloval! A místo něho mu byla nevěrná ona. Bylo jí zle z toho, co udělala. Pavel, když zjistil, že se to skutečně stalo, se odstěhoval do obýváku. Bydleli dál spolu, ale v bytě se jen míjeli. Nemohl jí odpustit. A ona se tak snažila smýt ze sebe stopy hříchu, který spáchala. Chtěla s ním mluvit, ale nakonec se jen pohádali.
     Luboš se jí dál ozýval. Měl o ni dál zájem, nebyla pro něj jen laciná trofej. Ona ho ale nemilovala. Byla to pomsta manželovi. Nic víc. A tak se s ním dál odmítla vídat s tím, že je vdaná.



  Silné sluneční paprsky štípou do tváří. Martina i Pavel mhouří oči a scházejí masivním schodištěm dolů, do přízemí. Tam se oba zastaví. Martina vzhlédne k Pavlovi a ten poprvé neuhne pohledem. Jsou rozvedeni. Neodpustil jí. Stáli tam v hale okresního soudu jako dva zápasníci na bojišti. Na bojišti, kde ani jeden nevyhrál. Jsou jen dva poražení. Oni dva…