Nezdařená večeře

Když jsem před několika desítkami let vstupovala do společného manželského života, tak mně moje maminka i tchyně, obě nezávisle na sobě, vštěpovaly větu: ,,Holka, ,, vždycky musíš svému manželovi uvařit jídlo, ať se děje, co se děje, teplou večeři by měl mít každý muž večer po práci na stole a tím bude váš společný život šťastný a spokojený,,.!

Coby v té době osmnáctiletá dívka, byť vedená řádně maminkou k domácnosti i ke kuchyni, jsem se v duchu vždy pousmála a myslela si své.
Celkem brzy jsem se naučila pod dohledem svojí maminky a později i tchyně vařit a po této stránce se ze mě stala přesvědčená žena, která si myslela, že nad její kuchařské umění nikdo nemá. Ráda jsem zvala své rodiče i rodiče mého manžela na obědy a večeře a vychloubala se svými kuchařskými výtvory.

Dva roky po svatbě slavil můj manžel kulaté narozeniny. Moc jsem se těšila, jak se ,,vytáhnu,, a připravím mým i manželovým rodičům báječnou večeři. Vůbec mi v tu chvíli nepřišlo na mysl, že by se mi nezdařila.
V den oslavy manželových narozenin se všichni pozvaní sešli odpoledne u nás doma.

Dort jsem měla upečený a nazdobený den předem. Moc se povedl, všem se líbil a hlavně chutnal. Jednohubky a chlebíčky jsem připravovala ráno a ty byly také bez chybičky a všichni je chválili.

Ovšem na to, co následovalo posléze, při podávání večeře, nikdy v životě nezapomenu a dodnes nepochopím, jak se mi podařilo lehkou večeři takhle pokazit.

Mé první orosení nastalo při podávání slepičí polévky s nudlemi, kterou jsem vařila též den předem. Polévka byla nakyslá a já jsem odnášela od stolu plné talíře.

Pak následoval další šok. Vepřové řízky, které jsem připravovala, nebyly moc dobré. Později mně došlo, že jsem je obalila v trojobalu naprosto špatným pořadím - vejce, mouka, strouhanka. Bramborová kaše byla s hrudkami, udělala bych lépe, kdybych připravila brambory.

Řízky s kaší sice každý povinně snědl, ale viděla jsem na výrazu jejich obličejů, jak se přemáhají.

A nakonec jsem všem nalila skleničku červeného vína - ovšem to se nedalo vůbec pozřít, bylo kyselé a s bublinkami.

Takový trapas jsem již psychicky nevydržela, rozplakala se a utekla do ložnice.
Utěšování nastalo ze všech stran, nakonec se všichni dojedli chlebíčky a jednohubkami a manžel s bratrem obstarali z nedaleké restaurace i červené víno, takže se mohlo šťastně slavit.

Já jsem si z tohohle životního kuchařského trapasu odnesla ponaučení, že opravdu nikdo není dokonalý a že i mistr kuchař se občas utne.