Je pravda, že mi můj syn už ve čtyřech letech v šatně školky řekl: „Mami, ty tepláky s Tomem a Jerrym mi už nedávej. Mám v nich tlustý zadek.“ Díval se přitom vážně do zrcadla a špulil svou prdelku. Později kontroloval, zda oblečení nemá byť jen náznak dívčího ošacení. Nechtěl nosit mikinu, kterou mu koupila babička, protože na ní byl zajíček se srdíčkem. Nějak usoudil, že zajíce a srdíčka nosí holky. To jsem ale ještě netušila, co přijde později.
Nejdřív začal upřednostňovat jen značkové oblečení. Nedbal na to, že jsem mu vysvětlovala, že jako máma samoživitelka na to prostě nemám. On nebude chodit „jako v pravěku“. A tak radši nosil seprané a odrané triko s nápisem světoznámého a žádaného výrobce, než nové, vyprané, vyžehlené a pěkné bavlněné tričko bez nápisu. V tomto období se u nás začaly objevovat motivy lebek a kostlivců.
Rifle měnily vzhled, a čím víc děr měly, tím byly pro syna žádanější. A stále jsou, protože syn má nyní čtrnáct let. A i když má rifle mnohem kratší, než by měl mít, přesto je nosí tak, že si po nich chodí. Pas má v polovině zadku, rozkrok u kolen. A stále říká: „To se tak nosí.“
A nastala zima. Loni synovi koupila babička krásnou bundu. Syn si ji prohlédl a objevil kovový zip.
Pronesl zcela vážně: „Tak toto nosit nebudu. To je komunistický zip!“ Nic nepomohlo vysvětlování, že kovový zip je kvalitnější. A tak radši mrzne ve značkové péřovce, u které si hned, když se koupila, rozbil zip plastový. Koupila jsem mu sice nový a nechala ho za 150,- korun našít, on ho ale rozbil znovu. Opět nový zip, nových 150,- korun, a opět zip rozbil. Bundu s kovovým zipem odmítá nosit a já odmítám kupovat nový zip. A tak jsem mu koupila za cenu zipu a jeho našití novou bundu pod stromeček. U Vietnamců, tam kvalitní kovový zip neseženu. Jsem zvědavá, jak dlouho mu nový plasťák vydrží.
A když jsme šli včera k dědovi, který se zhrozil, jak vypadají jeho týden staré boty zn. Puma, tak řekl: „Dědo, však je mám už týden.“
Děda si koupil minule boty bez zkoušení, a byly mu velké. Syn má už nohu větší než můj otec, a tak mu taťka nabídl ony obyčejné botasky. Syn si je zkoumavě prohlédl a vrátil dědovi: „Ty nechci!“, kroutil hlavou.
„Proč, vždyť jsou hezké?“ řekl děda a syn bez mrknutí odpověděl: „Takové se nosily za dinosaurů.“
Dalo mi spoustu práce, než jsem syna přemluvila, aby si nové botasky od dědy vzal alespoň do hodin tělesné výchovy.
A to oblékání! Přestože má syn nejrůznější čepice, koupila jsem mu i novou, supermoderní zimní pletenou kšiltovku s takovým tím obrovským kšiltem, jako nosí mladí, chodí syn prostovlasý. Neustále s ním svádím boj, aby si čepici vzal. Když nejednou uhodily silné mrazy, navlékl si syn na tričko mikinu s kapucí, na ni si oblékl bundu, kapuci si přetáhl přes hlavu, kalhoty stáhl proklatě nízko, vzal si svazek klíčů, z kterých používá jen tři, ostatní jsou dávno nepoužívané, ze starých fabek, a vyrazil do ulic.
Když jsem se tak na svého potomka dívala, připadal mi jako bezdomovec, který se chystá jít přepadávat slušné lidi.
„To je módy, mámo,“ procedil syn mezi zuby, a byl pryč.
Asi jsme nebyli jiní. Taky jsme schovávali čepice do tašek, sundavali si venku bundu a snad i nosili odhalené pupíky, protože to bylo moderní. Snad i naši pubeřťáci z toho jednou vyrostou a bude z nich kvalitní, slušně vychovaný dospělák, později rodič, který bude své děti peskovat stejně, jako my dnes napomínáme je…
Pája K. - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz