Byl to jeden z prvních krásných jarních dnů a já chtěla po dlouhé době provětrat své bavlněné „závěsy“, jak mým sáríčkům ne zrovna láskyplně říká manžel. V té době čítala moje sbírka pouhé tři kousky, které po většinu času jen zbůhdarma visely ve skříni, protože pečlivé zamotání do jednoho z nich mi zabralo skoro dvacet minut. Nic naplat, sklady musí být jeden jako druhý a vlečka se taky nedá přes rameno jen tak přehodit.
Ten den jsem ale tohle úmorné martyrium podstoupila a zahalila své začínající těhotenské bříško do príma kousku světle zelené barvy se žlutými

Cesta parkem byla příjemná až do chvíle, než jsem za sebou uslyšela cyklistický zvonek. Po úzké cestičce mezi lavičkami se řítil mladistvý cyklista a bušil do zvonku jako šílený. Jak by ne, když každý jeho pohyb hrozil srážkou. Udělala jsem těch několik nezbytných kroků do trávníků a až na poslední chvíli jsem si všimla, že mi v cestě leží ehm… psí exkrement. Zazmatkovala jsem… a přišlápla si sárí právě v tom kritickém místě se sklady – vepředu.
Všechny samozřejmě ihned ochotně opustily bezpečné místečko za lemem spodničky a já tam najednou stála taková oblečená, neoblečená. No hrůza. Ani nevím jak, bleskově jsem tu přebývající látku nějak nacpala zpátky a upalovala domů. A od té doby sklady jistím alespoň dvěma dlouhými zavíracími špendlíky. Pro jistotu.
Notburga – čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz