Odvar z fenyklu na zácpu, plicník na kašel? Zkuste středověké bylinné recepty

Chřipka, kašel, horečka, nespavost nebo žaludeční problémy nejsou spojené pouze s dnešní moderní dobou. Znali je už lidé v dávné historii. Běžné nemoci, které znepříjemňují den, provázejí člověka zkrátka od nepaměti. Léky, které by od bolesti či onemocnění ulevily, se sice objevovaly již ve starověku, ovšem dlouho nebyly prostému lidu dostupné. Proto se nejčastěji obraceli k tomu, co nabízela příroda. Podívejte se s námi do dávných dob středověku, kdy byly bylinky základem léčitelství, a zkuste na podzim využít staletími prověřené recepty.

Příroda má čarovnou moc

Ve středověku byl člověk spjatý s přírodou mnohem silněji než dnes. Domníval se, že vše, co příroda dává, má kouzelnou sílu. Důležitou roli tu hrálo také náboženství, které toto přesvědčení podporovalo. Proto se tehdejší léčitelé mohli těšit takové popularitě i obdivu, neboť jako jediní uměli využít rostlin i dalších přírodních produktů k léčbě běžných zdravotních obtíží.

Příroda byla to jediné, na co se prostý lid mohl spolehnout. S postupem času si ale moc bylinek oblíbili také panovníci, kteří nechali pěstovat léčivé rostliny na svých dvorech i v klášterních zahradách. Od 13. století pak začaly vznikat první lékárny. Největší rozšíření bylin u nás má pak na svědomí císař Karel Veliký. Ten v roce 812 vydal nařízení, jenž definovalo, které léčivé rostliny se mají v českých zemích pěstovat.

Název dostaly podle toho, jakou nemoc uměly léčit

Lidoví léčitelé své znalosti účinků jednotlivých bylin čerpali z antiky, později také zámořských objevů, i od místního obyvatelstva. Bylo také běžné, že se poznatky o bylinách předávaly z generace na generaci. Všechny tyto znalosti se pak shromažďovaly a zaznamenávaly do herbářů. Byliny často získaly svůj název právě podle toho, se kterou zdravotní obtíží si uměly poradit. Proto při zlomeninách končetin nejlépe pomohl kostival, na kašel a záněty krku plicník, proti průjmu a bolesti břicha zeměžluč. Jaterník hojil játra, srdečník léčil onemocnění srdce, jitrocel uměl zcelit rány.
 

Šalvěj zkrotila téměř stovku nemocí

Populární pak byla zejména šalvěj lékařská, která podle tehdejších léčitelů uměla pomoci od bezmála 99 zdravotních potíží. Neméně zázračně účinkovala i šanta kočičí. Ta pomáhala uvolnit křeče, srazit horečku, podpořit pocení i zklidnit organismus. Používala se také pro odstranění trávicích obtíží a nachlazení. Při nespavosti se polštáře plnily bukvicí lékařskou, klidnému spánku prospívala také meduňka. Na záněty se přikládal sporýš, spáleniny hojilo lněné semínko. Od horečky a zimnice ulevil podběl, oční choroby zase uměla vyléčit levandule. Široce oblíbená byla také máta, která blahodárně působila na žaludek, proti slabosti, bolestem hlavy a nachlazení. Dobromysl se pacientům podávala při nervozitě a sloužila i jako dezinfekční prostředek.
Kokoška pastuší tobolka zase zastavovala krvácení.

Středověk přinesl výrobu bylinných čajů, odvarů i mastí

Středověcí léčitelé se v té době také postupně přesouvali od přímé konzumace jednotlivých bylin k přípravě čajových směsí, odvarů, nálevů či tinktur. Věděli, že účinné jsou i obklady, hojivé masti nebo koupele, a brzy přišli i na to, že samotné bylinky sice mají skvělé účinky, ovšem jejich síla se znásobí, pokud je začnou míchat. Bolest tak tišila například směs měsíčku, divizny a másla. Proti ledvinovým onemocněním zase pomáhal kořen kozlíku lékařského uvařený ve víně s celerem a fenyklem. Odvar z fenyklu dávali léčitelé pít i pacientům, kteří si stěžovali na bolesti břicha, střevní chřipku, zácpu a nechutenství.

Sbírat jedině za úplňku

Léčivá moc bylin byla ve středověku opředena také mnoha legendami a pověrami. Věřilo se, že některé léčivé rostliny je nezbytné sbírat pouze v určitou denní či noční dobu. Bylinky tak získaly téměř kultovní význam a bylo je potřeba uctívat. Středem zájmu se tak staly mimo jiné měsíční rostliny, takzvané lunaria, jejichž účinek závisel na sběru za úplňku. Mezi ně patřila třeba jehlice trnitá, která uměla zatočit s kožními vyrážkami a oteklými žlázami. Třezalka se zase musela trhat pouze o půlnoci o svatojánské noci. Jen tehdy správně účinkovala při žlučníkových, jaterních a nervových obtížích.