Pět nejčastějších mýtů o hojení: Poradíme vám, jak poranění správně ošetřit

Přestože medicína kráčí mílovými kroky vpřed, v našem přístupu k ošetřování drobných poranění se mnoho nezměnilo. Někdy až příliš spoléháme na obecně zažitá, avšak nesprávná doporučení z časů našich babiček. Jaké mýty nás provázejí při ošetřování poranění a jaké postupy jsou ty správné?

Drobná poranění – jako jsou puchýře, odřeniny, ale třeba i méně závažné popáleniny – se obvykle zahojí do tří týdnů. Musí však o ně být dobře postaráno. Neuváženými postupy můžeme proces regenerace postiženého místa jen zhoršit. Rána se tak bude hojit déle, může se rozšířit a pravděpodobně zanechá nepěknou jizvu, která na těle vydrží až do konce života. V horším případě si nesprávným ošetřením můžeme přivodit hnisání rány, infekci či otravu krve spojenou s těžkými horečkami. Abychom se těmto potížím vyhnuli, musíme zapomenout na mýty, které ošetřování ran doprovázejí. Vybrali jsme pět největších.  

1. Rána by měla dýchat

K nejrozšířenějším mýtům o hojení ran patří, že rána potřebuje vzduch, aby se co nejrychleji zahojila. Pravdou ovšem je, že vzduch poranění vysušuje a suché prostředí potom způsobuje pomalejší a obtížnější hojení. „Nechat ránu takzvaně dýchat znamená vystavit ji bakteriím. Tím riskujeme vznik infekce,“ upozorňuje PharmDr. Irma Miklášová. Správným postupem by tak mělo být zakrytí postižené tkáně.

I zde ale většina z nás chybuje. „V řadě domácností se dodnes ke krytí akutních poranění používá gázový obvaz. Ten ale ránu vysušuje, a navíc k ní přisychá, takže během převazu ničíme i nově vytvořenou tkáň,“ vysvětluje Miklášová a dodává: „Nejlepší technikou, běžně využívanou i v nemocnicích, je metoda vlhkého hojení. Vlhké prostředí můžeme vytvořit například pomocí hydrogelů nebo  hydrokoloidních gelů, které překryjeme nesavým materiálem.“ A proč právě vlhko? Jistě jste si všimli, že každé poranění vylučuje tekutinu. Ta obsahuje látky, které vyživují postižené místo a urychlují jeho regeneraci. V žádném případě bychom tedy ránu neměli vysušovat – můžeme tím navíc předejít vytvoření nevzhledné jizvy.

2. Alkohol a peroxid vodíku – nejlepší dezinfekce

Alkohol sice patří mezi dezinfekce, nikdy bychom ho ale neměli používat k čištění rány. Je totiž natolik agresivní, že kůži spíše popálí. Tím ještě více poškozuje tkáň a prodlužuje čas hojení rány. Totéž lze uvést k hojně používanému peroxidu vodíku či jódové tinktuře.
Nejlepším řešením je poranění důkladně opláchnout pod tekoucí vodou a opatrně z něj odstranit větší nečistoty. V případě krvácení na postižené místo tlačíme obvazem nebo jinou čistou tkaninou. Pokud máme krvácivé poranění na ruce, pomůže, když ji zvedneme nad hlavu. Zraněnou nohu necháme volně ležet, ale podložíme ji polštářem, aby byla výše než srdce. Následně bychom měli na ránu nanést hojivou látku – vedle obkladu z šalvěje či jitrocele pomůže i hydrogel, který v postiženém místě udržuje patřičnou vlhkost. Gel následně překryjeme náplastí nebo krycí fólií.

3. Sádlo pečuje o popálenou kůži

První pomoc při popáleninách – důkladné chlazení postižené tkáně – už většina z nás dobře zná. Následný postup ale často podléhá dalšímu rozšířenému mýtu v podobě mazání postižené kůže sádlem nebo máslem. Sádlo používaly už naše prababičky na pleť nebo jizvy. Díky svým blahodárným účinkům je oblíbené i v současnosti. V žádném případě bychom ho ale neměli používat na popáleniny. Kůže se totiž pod nánosem sádla i másla ještě více zahřívá. Namísto lepšího hojení tak riskujeme vznik infekce. „Na popáleniny bychom měli aplikovat jedině k tomu určené léčivé prostředky. V případě popálenin prvního a druhého stupně je opět velice účinná metoda vlhkého hojení. Před aplikací léčivého prostředku je ovšem nutné dbát na důkladné očištění rány a šetrně odstranit mrtvou tkáň,“ říká Miklášová.

4. Strup je nutný ke správnému hojení

Strup se skládá především z krve a zaschlého tkáňového moku, může v něm být i hnis a odumřelá kůže. Přestože dokáže ránu do jisté míry ochránit před infekcí, brání také růstu nových buněk a zpomaluje obnovování poškozené tkáně. Rychlejší a bezpečnější zahojení rány docílíme metodou vlhkého hojení.

5. Každý puchýř je nutné propíchnout

Propíchnout či nepropíchnout puchýř, toť zapeklitá otázka, na níž často dostaneme rozporuplné odpovědi. „V domácím prostředí se do propichování puchýře nepouštějte. Pokud jde jen o malý puchýř, k ošetření postačí aplikace hydrogelu a sterilní krytí,“ radí Miklášová. Tekutina tvořící puchýř zajišťuje, aby odhalená část kůže zůstala sterilní a nedostala se do ní infekce. Propíchnutí by tak mohlo nadělat více škody než užitku.

Přesto existují případy, kdy je naopak lepší puchýř propíchnout. „Může se stát, že je puchýř narušený nebo příliš velký a hrozí jeho samovolné prasknutí. Pak je nezbytné zajistit sterilní jehlu, puchýř u kraje propíchnout a jeho obsah opatrně vytlačit. Uvolněnou tekutinu pak očistíme, aplikujeme hydrogel a postižené místo zakryjeme sterilní tkaninou. Takto ošetřenou ránu je třeba pravidelně převazovat a sledovat průběh hojení. Je- li poranění rozsáhlé nebo se nedaří ránu zbavit všech nečistot, vyhledejte lékaře,“ dodává Miklášová.