Petr

Petr s Veronikou chodili spolu do atletiky od školních let. Po základce Petr studoval průmyslovku a Veronika gymnázium. Obě tyto školy jsou v našem městě, tak jim nic nebránilo v tom, aby do atletiky chodili dále. Všimli jsme si, že jejich přátelství postupně přerůstá v lásku, což nemělo ovšem vůbec negativní vliv na výsledky v atletice - ba právě naopak.

Petr po maturitě nastoupil do práce, Veronika začala studovat vysokou školu v okresním městě. V tuto dobu již oba v atletice byli trenéři a věnovali se malým atletům. Po ukončení školy vystrojili svatbu a začali si budovat společné hnízdečko. Veronika začala učit na základní škole. Brzy otěhotněla. Hlavně Petr byl štěstím celý bez sebe a moc se na miminko těšil. Narodil se jim krásný a zdravý chlapec - Kubíček, Díky Petrovi jsme věděli o každém jeho pokroku, byl neskonale šťastný, se svou ženou se milovali a byli spokojená rodinka.

Když byly Kubíčkovi dva roky, Veronika otěhotněla znovu. Už v těhotenství se přišlo na to, že má rakovinu. Adélka se narodila zdravá a Veronice začala léčba. Ta ale netrvala moc dlouho, Adélce bylo 10 měsíců, když jí maminka zemřela. Petr zůstal sám s dětmi. Stále to byl ten stejný, usměvavý a obětavý Petr, který když mohl, vždy přišel na trénink atletiky, ovšem co cítil uvnitř bylo jistě bolestivé. Snažil se to nedávat na sobě znát.

Protože je opravdu moc milý hoch, za nějakou dobu si našel novou známost, svobodnou a bezdětnou Martu, shodou okolností taky učitelku, jak byla jeho žena Veronika,  jeho děti si na ni brzy zvykly, měly ji rády. I ona brala děti jako by byly její.  Byli zase moc pěkná, úplná a šťastná rodinka.
Sice se s Martou neoženil, ale po nějaké době spolu čekali děťátko. Narodil se jim Petřík, který však je zdravotně postižený.

Život dokáže být krutý. Po čase u Marty lékaři diagnostikovali agresivní formu leukémie, do půl roku zemřela.

Petr zůstal ve svých 38 letech opět sám se svými dětmi - osmiletým Kubíčkem, šestiletou Adélkou a tříletým nemocným Petříkem.
Byl úplně na dně, ale pomalu se škrábal nahoru. Péče o děti se stala jeho hlavním smyslem života. Do atletiky přestal chodit - není se čemu divit, starost o děti a domácnost ho dost vyčerpává.

Ale třeba se zablýskne na lepší časy - osud byl už krutý dost - myslím, že tohle by nevydržel každý. A Petr by si zasloužil určitě v životě i radosti, nejen starosti.

Přála bych Petrovi, aby našel životní partnerku, která by měla ráda nejen jeho, ale i jeho děti a pomohla by mu s jejich výchovou i s domácností. Samotný chlap se třemi dětmi není pro nikoho terno. Myslíte, že ho může potkat v životě ještě štěstí? Moc bych mu to přála.

Autor:alenab