Pohádkové odpoledne

Je to už pár let, co můj syn Lukáš slavil páté narozeniny. Pozval si na „velkou oslavu“ asi osm kamarádů ze školky, rozkrojili jsme dort, děti zbaštily připravené sladkosti a zmrzlinu a nějakou dobu si hrály. Pak si syn vymyslel, že si budou pouštět pohádky, tehdy ještě na videu.

S vidinou, že bude chvilku klid a ustane neustálé dětské štěbetání, jsme vybírali pohádku, kterou si pustí jako první. Každé z dětí chtělo nějakou jinou, tak jsme nakonec dali vybrat oslavenci. Lukáš vyžadoval Kocoura v botách, a tak ostatní ustoupili a vložili jsme videokazetu do videa. Stiskli jsme knoflík play, a v tom se to stalo. Místo známé pohádky pro nejmenší se rozjel porno film. Děti vyjukaně zíraly a já místo abych rychle vypnula video, nestačila hostům i svému synovi zakrývat oči. Byla jich ale přesila. Oslava připomínala scénu ze známé Troškovy komedie Slunce, seno... Konečně jsem se vzpamatovala a video jsem vypnula. Pak nastal křížový výslech: Kde se kazeta vzala u nás doma? Jak to, že se objevila právě v krabičce od Kocoura v botách? Syn nakonec s pláčem přiznal, že mu kazetu „půjčil“ velký kamarád, co bydlí vedle ve vchodě a poradil mu, ať ji strčí mezi pohádky a pustí ji dětem při své oslavě.

A to ještě není všechno! Jedno z dětí, klučík o rok mladší než můj syn, najednou vykřiklo:

„Jé, to dělala moje maminka s tatínkem, když jsem k nim jednou v noci přišel do ložnice! To byla sranda!“

S hrůzou jsem si uvědomila, že děti se doma určitě „pochlubí“ jakou zvláštní pohádku jim Lukáš doma pouštěl. Asi to tak bylo, protože jedna holčička se pak nějakou dobu mému synovi vyhýbala.

Velký kluk ze sousedství za odměnu svou kazetu nikdy nedostal zpět. V náporu zlosti jsem z ní pásek vytrhla a rozstříhala ho na malé kousíčky.

Aby byl můj příběh dostatečně dlouhý, ráda bych přidala ještě jeden příběh, který se v dnešní době může zdát také jako pohádka. Je to příběh prázdninový.

Jeden prázdninový den jsem vyšla se svým jedenáctiletým synem Lukášem a psem Benem na výlet. Jsme zvyklí chodit na nejrůznější výšlapy, máme prochozeny téměř celé Beskydy a část Jeseníků. Tentokrát jsme ale šli na horskou chatu, na které jsme zatím ještě nebyli.

Prostudovali jsme si doma mapu a vyrazili vlakem na cestu. Vzali jsme si kyblík na borůvky, kterých je letos opravdu hodně, a „pro jistotu“, jak to máme ve zvyku, také látkovou tašku, kdybychom našli nějaké houby.

Na horskou chatu, vzdálenou 10 kilometrů od vlakové zastávky, jsme dorazili kolem poledne. Poobědvali jsme na chatě, prošli se po okolí, nasbírali jsme téměř plný kyblík borůvek a dali jsme se na zpáteční cestu. Ani nevím jak, ale sešli jsme někde z turistické cesty. Šli jsme a šli, a najednou jsme si uvědomili, že krajinu kolem nepoznáváme a jistojistě už máme 10 kilometrů za sebou. Měli jsme na výběr, buď jít dál, nebo se vrátit na chatu a sejít správnou cestou. Víc nás lákala cesta dál, a tak jsme podlehli a pokračovali jsme v cestě. Procházeli jsme krásným lesem a našli jsme spoustu krásných hřibů, převažovali praváci. Nakonec nám ani taška nestačila a hříbky jsme nesli v batozích i kšiltovkách. Ale cesta neměla konce. Když jsme konečně narazili na kouzelnou dřevěnku uprostřed kopců, rozhodli jsme se zeptat jejích obyvatel na cestu. Dveře nám otevřel mladý muž s dítětem v náručí. Od něj jsme se dozvěděli, že jsme nedopatřením zavítali až na Slovensko a jsme vzdáleni od nádraží, kam putujeme, dobrých 25 kilometrů. To už byl ale večer, syn byl hodně unavený, kyblík borůvek se také pořádně pronesl, náš pes Ben se uvelebil na zápraží domečku a vůbec mu nevadilo, že se k němu choulí cizí kocour, jemuž dřevěnka říká pane.

Muž se ženou, kteří žili v dřevěnce společně se třemi dětmi ve věku od jednoho do dvanácti let, nás pozvali dál. Pohostili nás a když viděli Lukáše, kterému se už zavíraly oči, nabídli nám, že u nich můžeme přespat. S určitými rozpaky jsme přijali. Děti se druhý den skamarádili a i mezi námi dospělými vzniklo krásné přátelství. Nakonec jsme zůstali ještě jednu noc. Jen velmi neradi jsme opouštěli třetí den dřevěnku uprostřed lesů, bohatší o spoustu zážitků a hlavně o prima přátele, které jsme na oplátku pozvali k nám. A příští dovolenou jsme naplánovali tak, že týden strávíme u nás ve městě a týden strávíme u nich v lesích na Slovensku.

Nakonec jsme byli rádi, že jsme zabloudili. Našli jsme to nejcennější, dobré přátelství.

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete