Provázejí nás od nejútlejšího dětství, patří mezi první příběhy, které se naučíme vyprávět, o jejich hlavních hrdinech sníme a snažíme se jim vyrovnat, ano, mluvím o pohádkách.

Proč nás tolik uchvacují? Mnohým z nás láska k nim přetrvá až do dospělosti, protože jsou prosté, snadno k zapamatování a především proto, že nám svět předkládají takový, jaký bychom ho chtěli mít – svět, kde dobro vítězí nad zlem, Honza zachrání princeznu a zlá královna neunikne trestu.
Nicméně pohádky nebyly vždy takové, jaké je známe dnes. Možná byste se divili, kdybyste si vyslechli „klasické“ pohádky jako například O Červené Karkulce v původní verzi. Věděli jste, že dříve končila tím, že vlk sežral babičku i Karkulku? A zazvonil zvonec a pohádky bylo konec – žádný myslivec zachránce. Po takové pohádce by se dětem asi příliš dobře neusínalo, viďte.

Jazykovědci se dnes zabývají pohádkami z pohledu jejich skutečného původního významu, tedy jaká varování v sobě ukrývají. Pohádky totiž původně vznikaly jako příběhy k ponaučení, které měly děti vychovávat. Karkulka se neměla cestou bavit s cizími lidmi (vlky :-) ), ale udělala to, a tak špatně dopadla. Perníková chaloupka a Smolíček pacholíček zase varují děti před cizími lidmi, kteří by je snad lákali na různé sladkosti a podobně, pohádka O zlaté rybce říká, že pýcha předchází pád, Císařovy nové šaty varují před naivní důvěrou a hloupostí a tak bychom mohli ponaučení najít v každé klasické pohádce.

Postupem času se z děsu plných příběhů staly báchorky, které vyprávíme i těm nejmenším dětem. Po dlouhou dobu se šířily ústním podáním, následně je sesbírali a sepsali nadšenci jako Božena Němcová a dali jim podobu, pod kterou je známe dnes. Novodobé pohádky typu „Shrek“ vlastně pohádkami v pravém slova smyslu nejsou. Hýří sice množstvím neskutečných postav, ale jsou založeny spíše na humoru než na ponaučení, i když i to v nich obvykle najdeme. Film posunul pohádky ještě dále. Oslní diváka speciálními efekty (ačkoliv to nemusí být pravidlem, zfilmované klasické pohádky se bez nich mnohdy obejdou), často se taky snaží držet krok s dobou a příběh mírně upraví. U některých zahraničních pohádkových filmů by se někdy bál i dospělý! Čarodějnice, draci a strašidla vypadají jako z hororů a tím se částečně vracejí k původnímu stylu pohádek.
Pohádky jsou stále živý žánr, ale pravdou zůstává, že těm původním klasickým jako například O zlaté rybce, O hloupém Honzovi či O dvanácti měsíčkách se současné stěží vyrovnají. Proto i po stovkách let od svého vzniku zůstávají mezi malými dětmi mezi nejoblíbenějšími...