Pomoc, já se červenám!

Sedíte v kanceláři u kulatého stolu… Kolem vás lidi, které dobře znáte – kolegové z práce a pár nadřízených. Obyčejná schůze, nic zvláštního. Vy se však klepete jako ratlík a vaše dlaně by se dali ždímat. Srdce vám buší... a už je to tady. Náhle zaslechnete své jméno – máte promluvit. V tu chvíli nevidíte, neslyšíte… pouze cítíte, jak se vám červeň rozlévá po tváři.

Červenání je fyziologický proces. Dostaneme nějaký podnět zvenčí, díky kterému se krev rozproudí a prokrvená tkáň tak rudne. My lidé jsme člověku, který se červená, dali nálepku: stydlín. Proč? Myslet si, že se člověk červená pouze, když se zastydí, je velký omyl! Na vině může být také zaujetí nějakým člověkem, nějakou činností, radost či vztek… Jde pouze o to, že nás cosi nebo kdosi vyvedl z míry.  V dobrém i špatném slova smyslu.

Bohužel se tato záležitost ve společnosti stala jakýmsi faux pas, a tak není divu, že lidé, které červenání postihne, jsou do budoucna poznamenáni více, než by čekali. Jakmile totiž okolí zaregistruje, že jste se začervenali, téměř vždy se najde někdo, kdo to nenechá bez povšimnutí. Poznámky typu: "Jé, ty se nádherně červenáš", nebo "Mně se bát nemusíte, slečno", nám mohou zadělat na pořádné trauma. Při další podobné situaci máme strach, že se opět začervenáme a staneme se tak nepříjemným středem pozornosti. A jelikož naše myšlenky dokážou divy, většinou zapracuje naše psychika a my se skutečně červenáme znovu. A více než kdy jindy.

Ruměnec z mužů – klasika

Mnohé z nás mají problém navazovat nové vztahy. Jakmile totiž potkáme muže, který se nám byť jen trochu zalíbí, náš tep se zvýší, krev rozproudí a žilky ve tváři se rozšíří – což způsobí, že se obličej zbarví do červena. A my propadáme panice – všimne si toho? Bude se nám smát? A za každou cenu si přejeme, aby na nás nebylo nic znát. Ale zákon schválnosti způsobí pravý opak. Ale opravdu je na vině zákon schválnosti? Omyl – jde opět o pouhé vsugerování si problému.

Zkuste na to nemyslet. Soustřeďte se plně na svůj objekt, užívejte si toho, co s vámi dělají jeho sympatie a nebojte se mu ukázat, že vás jeho vzhled, přístup či chování nenechávají v klidu. Byla by hloupost myslet si, že červenání mužům vadí. Naopak. Přijde jim roztomilé sledovat, jak se před nimi žena ocitá v rozpacích. Posiluje to jejich mužnost a ve vás pak budou vidět něžnou květinku, kterou je třeba opatrovávat.

Nemohu mezi lidi

„Vždycky, když se mám s někým seznámit nebo vystoupit s nějakým projevem, tak zrudnu jako rajče. Když mě na to někdo upozorní, rudnu ještě víc. Raději se takovým situacím vyhýbám anebo se snažím být co nejvíc nenápadná“ , říká Petra, účetní malé soukromé firmy.

Je to také váš případ? Vyhýbáte se situacím, ve kterých byste měla být na chvíli středem pozornosti? Pak si necháváte mezi prsty proplouvat možnost, jak všem ukázat, co ve vás je, jak dát na odiv svou vnitřní krásu, jak se zdokonalovat v projevu. Izolace váš problém nevyřeší! Naopak, může vás vystresovat ještě více, než představa, že byste měla někomu cizímu podat ruku a odpovědět mu napříkad na dotaz, kde že to vlastně pracujete? Raději se pěkně oblékněte a upravte a vyražte mezi lidi. Komunikujte, bavte se, zajímejte se. A že se třeba přitom začervenáte? No a? Pozorujte lidi kolem sebe a neklopte oči! Nejste jediná, kdo své emoce projevuje červenáním. Svět se netočí pouze kolem vašeho vzhledu. Lidé se cítí dobře s těmi, z nichž vyzařuje klid, optimizmus a vnitřní krása – a to vše je uvnitř vás, ať jste červeňoučká nebo bílá jako smrt. Nenechte své přednosti pomalu umírat kvůli strachu, že vám zčervená část tváře nebo že zčervenáte celá. O tom to není!

Trauma z katedry

Adéla stojí před tabulí. Má přednést referát před svými spolužáky. Je studentkou vysoké školy a daří se jí poměrně dobře.V momentě, kdy jí profesor vybídne, aby začala přednášet, stává se však malou holčičkou uvězněnou v kleci, ze které nemůže ven. Začne koktat a cítí na sobě pohledy spolužáků i profesora. Zdá se jí, že se jí  učitel pod vousy směje: „Už se bojím chodit do školy, mám strach ze zkoušení, z toho že se mě někdo na něco zeptá. Ještě na střední mi učitelka řekla, že jsem červená jako mikina, co mám na sobě a od té doby se to se mnou táhne.“

Posměch je pro psychiku zátěží a obzvláště pro tu, která již je nějakým způsobem narušená. Učitel, který je skutečná třída ve svém oboru, by nikdy žáka takto nezesměšnil a neměl by si to ani dovolit. Ovšem takové věci se stávají, i učitel je „pouze člověk“. Možná vás ani nechtěl urazit, možná chtěl pouze zažertovat, odlehčit situaci… A neuvědomil si, že vám to způsobí trauma. Toto vás nesmí položit – uvědomte si, že v životě budete překonávat různé a obtížnější překážky, než je tato. Zkuste si říci, že škola a lidé v ní jsou jen dočasnou součástí vašeho života. Jsou to lidé, kteří pro vás – kromě toho, že vás mají něco naučit – nic neznamenají, nemáte k nim vztah, nemáte povinnost se jim svěřovat  a nemusí o vás nic vědět. Dívejte se na věci s nadhledem. Máte-li strach ze spolužáků (či kolegů z práce), klidně se jim se vším svěřte. Udělejte to odlehčenou formou. Až se začervenáte,  zasmějte se tomu a klidně řekněte, že je to vaše poznávací znamení. Lidi ve vašem okolí už to příště nepřekvapí a zamilují si vás i vaše červenání.

Přijímací pohovor? Děkuji, nechci!

Dostala jste nabídku na nové zaměstnání? Vypadá kreativně, perspektivně a útulně… Jedním slovem – chcete ho! Jakmile vám však agentura oznámí, že musíte projít přijímacím pohovorem, zaleknete se a stáhnete se kamsi do ústraní… Neumíte si totiž představit, že vás zavřou někam do místnosti před komisi a ta vám bude pokládat nejrůznější otázky. Bojíte se trapasu, bojíte se červenání.

Opět se nabízí jediná otázka: Proč? Přijímací pohovory nejsou výslechem a vy nejste obžalovanou! Jste dospělá žena, která má právo se rozhodnout, nač bude odpovídat a nač ne. Lidem z komise rozhodně nejde o to vás ponížit nebo se nad vás povyšovat, chtějí zkrátka zjistit, jaký postoj máte k práci, kterou vám nabízejí a jak se umíte vyjadřovat. Nikde není napsáno: Pokud se červenáte, nemáte šanci. Zrovna tak na vás nikdo nebude kulit oči a ptát se, proč měníte barvu. Vaším úkolem je ukázat, co se ve vás skrývá. Musíte projevit do jisté míry nadšení nad novou prací, do jisté míry však také svou „neprodejnost“ a své zásady. A není podmínkou, že přitom musíte zůstat sedět jako socha, neměnit výraz a neprojevit nadšení či nervozitu. A pokud vám vaše začervenalá tvář opravdu tolik vadí, není nic snazšího než s úsměvem říci: „Promiňte, to ty emoce.“ Je to lidské a my přeci lidé jsme.

Pamatujte

Červenání si buď zakážete nebo se s ním smíříte. V obou případech na něj přestanete myslet a mnohdy pak z vaší tváře úplně zmizí. Pokud bude přetrvávat, není nic snazšího, než vyzvednout jej jako svou přednost! Je to známka toho, že nejste chladná socha, ale člověk plný citů. A to se cení. Pokud však proti červenání nedokážete bojovat ani se s ním sžít, měla byste vyhledat psychoterapeuta, který s vámi již nějaké řešení najde. A nestyďte se – psychologie dávno není brána jako věda pro „blázny“, ale jako starostlivá opečovávatelka vaší vnitřní schránky.  

Alena Rašková

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout