Porod v Anglii

Moje 26ti letá dcera Michaela odjela po maturitě pracovat jako au-pair do Anglie. Přes agenturu si ji vybrala jedna anglická rodina se dvěma malými holčičkami (3 a 5 let).

Rok se o holčičky vzorně starala, a poté se dozvěděla krutou zprávu, že maminka jejích dvou svěřenkyň na hlídání onemocněla rakovinou. Do půl roku bohužel zemřela.

Dcera měla na vybranou - buď se vrátit domů, nebo zůstat a pečovat o holčičky dále. Zvolila si druhou variantu a asi po roce to mezi ní a tatínkem holčiček zajiskřilo a vznikla velká láska.

Po všech úskalích a útrapách, kdy byli všichni příbuzní a známí informováni o skutečně vážné známosti mezi mojí dcerou a otcem holčiček (který je navíc ještě otcem jedné dcery z prvního manželství), přišla další zpráva o Míšině těhotenství. V Anglii se údajně smí těhotenství prozradit rodině a okolí až ve 13. týdnu gravidity. Nicméně já jsem to pochopitelně věděla ihned. Tady je také důležité vědět, že já jsem dětská sestra, která pracovala 12 let v porodnici a nějaké zkušenosti s porody mám.

Ještě bych ráda podotkla, že máme s mojí holčičkou velice pěkný, kamarádský, až nadstandardní vztah, jaký může maminka s dcerou vůbec mít.

Těhotenství dcery probíhalo bez problémů, bez těhotenských nevolností a komplikací. Často jsme byly ve spojení jak telefonicky, tak i osobně. Ona byla často doma, my jsme ji také s manželem často v Anglii navštěvovaly.

Dcera měla termín porodu 22.8.2009 a já zablokovanou letenku na 17.8. s tím, že pokud by porodila dříve, okamžitě za ní letím. A strávím s ní  šest  nedělí. V pátek 7.8 mi dcera telefonovala, že její přítel a nastávající  otec Mark musí nutně odletět v neděli 9.8 ráno do USA a vrací se 14.8. A jestli bych za ní přiletěla dříve. Samozřejmě jsem souhlasila a v neděli dopoledne již mě dcera vyzvedávala na letišti v Londýně.

Těšily jsme se, jaký spolu prožijeme hezký týden. Holky byly na prázdninách u dědečka a my si začaly dělat plány na každý den. Ten večer jsme se ještě s Miškou podívaly na film, daly jsme si dobrou večeři a šly jsme si obě lehnout asi kolem 21. hodiny.

Za chvíli slyším, jak na mě dcera volá: ,,Mami, už je to tady, praskla mi voda". Nevěřila jsem vlastním uším, ale bylo to tak. Zavolala do porodnice, kde byla registrovaná k porodu a tam si ji porodní asistentky pozvaly k prohlídce. V Anglii, pokud těhotenství probíhá bez komplikací, pomáhají při porodu pouze porodní asistentky, které se zároveň postarají i o miminko. 

Vzápětí dcera informovala přítele. Ten akorát doletěl do Ameriky a také tomu nechtěl uvěřit, že se již chce přijít malému Kristiánkovi na svět bez něho. A vyrazily jsme do porodnice. Já bohužel nemám řidičský průkaz a ani bych neuměla jezdit vlevo, jako se jezdí v Anglii.

Cesta do porodnice trvala necelých 20 minut. Vše bylo ještě v pohodě, dcera rozesmátá a šťastná, že jsem s ní. Po prohlídce v porodnici, kde jsem byla stále s ní, jí bylo řečeno, že pokud nemá kontrakce, ať jede domů a ozve se, až budou stahy 3x v 10 minutách a budou trvat déle než 1 minutu. Já anglicky neumím, ale když mi to dcera sdělila, bylo mi to divné, že si ji tam nenechají. A hlavně vím, že pokud praskne plodová voda, hrozí nebezpečí infekce.

Když jsme posléze po 20 min. přijely domů, dceři se rozjely kontrakce, které pomalu nabývaly na intenzitě. Dcera se opět radila po telefonu s asistentkami, které nebyly moc ochotné se na ni opět podívat. Nicméně já jsem psychicky nevydržela a řekla dceři, jestli by to ještě zvládla do porodnice sama odřídit. Zvládla to, chuděrka a ty dvě službu konající asistentky ji tedy znovu s kyselým obličejem vyšetřily a opět poslaly domů, ať přijede ráno na kontrolní monitor. Daly jí do ruky dvě tabletky, které až přijede domů, spolkne. Neuvěřitelné, ale co můžete dělat, když neumíte řeč, u sebe sténající dítě...

Při zpáteční cestě domů musela dcera asi 4x zastavit a prodýchat kontrakce. Když zaparkovala před domem, spolkla si ty dvě tabletky, které dostala v porodnici. Jen jsme vyšly nahoru do patra, dceři se udělalo zle, taktak doběhla na toaletu a tabletky byly venku.

A pak to teprve začalo. Porodní kontrakce sílily a stupňovaly se. Společně s ní jsem je prodýchávala, držela ji za ruku a byla jsem tak bezmocná a bezbranná...Téměř po celou dobu  byla Miška v telefonním spojení se svým přítelem, kterého naštěstí napadlo zavolat známé, která je vrchní sestrou v nemocnici.

Ta do pěti minut přijela a když viděla, v jakém stavu dcera je, okamžitě volala do porodnice, že vyrážíme. Stále ještě sloužily ty dvě porodní asistentky, které tvrdily, že prvorodička nemůže porodit po prasklé vodě takhle brzy. Vrchní sestra nereagovala na jejich připomínky, společně jsme Mišku naložily do auta a odvezly do porodnice.

Moje dcera byla tak hodná, statečná, celou dobu jsme společně kontrakce prodýchávaly jak doma, tak v autě. Při příjezdu jsme ji doprovodily na pokoj, kde ji vyšetřovala jiná, mnohem příjemnější porodní asistentka. Dcera byla v té době otevřená už na 8 cm. Ještě jí dala dýchat rajský plyn, po kterém byly bolesti snesitelnější, ale sám porod se zastavil. To byla pátá hodina ranní.

S dcerou jsme byly až do jejího porodu obě dvě, já i vrchní sestra. Stály jsme u porodního lůžka a dýchaly s ní. Vím, že u nás rodičky nesmí při porodu pít, ale tady jí to porodní asistentka vysloveně nakázala, aby se co chvíli napila. Během následujících dvou hodin dcera nebyla vůbec nikým vyšetřena a když si asistentka odběhla, vzala jsem si sterilní rukavici a dceři trošku pomohla tím, že jsem ji vyšetřila a trochu pomohla k samotnému porodu. A do hodiny byl náš chlapeček na světě. Malý Kristiánek se narodil v 10 hod, 10 minut, bez holení, bez klystýru, bez nástřihu.

Bylo to úžasné. Já jsem jednou rukou držela dceru za ruku a druhou rukou jsem fotila. Žádné sterilní oblečení, žádná dezinfekce. Přestřihla jsem pupeční šňůru a přiložila malého Míše k prsu. Hned se přisál. Po prvním ošetření porodní asistentkou jsem si malého sama zvážila (3,20 kg) a změřila (49 cm), ale na měření jsem si musela říct o metr, protože v Anglii nebývá zvykem novorozence měřit. Sama jsem si ho oblékla, učesala a dala do vozíčku.

Mezitím asistentky Míšu zkontrolovaly, ona vstala z porodního stolu, vzala si Kikínka s vozíčkem a jely jsme o patro výš, kde strávila s malým noc.  Druhý den ráno jsme si pro ně již s tatínkem Markem, který se vrátil ihned zpět z USA, přijely. Jen těžko dokážu popsat dojetí, štěstí a hrdost otce, kterému se po třech dcerách narodí syn.

Poporodní péče je tam vynikající, vše se mamince o miminku vysvětlí a ukáže. Domů se pouští po porodu buď ještě ten samý den, nebo nejpozději ten následující den. Každý den pak dochází do rodiny speciální sestra, která prohlíží děťátko i maminku a radí, co a jak se má provádět (kojení, přebalování, oblékání, ošetřování pupíčku....). U nás bylo vše bez problémů. Kristiánek dobře prospíval, dcera taky v pohodě a šťastná.

Strávila jsem s nimi téměř 6 týdnů a když se na mě malý prvně usmál, poznala jsem, že mi tady moje babičkovská pomoc skončila a odletěla jsem zpět. Ale prý za dva roky jsem tam znova a musím pomoct na svět s holčičkou...  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10