V přírodní biokosmetice a především v aromaterapii existuje celá řada mýtů a klamů, kterých si běžný spotřebitel nemá šanci všimnout. Je proto třeba, podobně jako u potravin, pečlivě a pozorně číst složení výrobků a zaměřit se především na položku „glycine soja oil“ neboli česky sójový olej.

Je bohužel „dobrou praxí“ mnoha firem přidávat sójový olej do většiny svých výrobků jako například obličejových krémů apod. Na první pohled na tom není nic špatného, dokud se však zákazník o jeho význam ve složení přípravku nezačne více zajímat. Jak vyplývá i z knihy „Tekuté slunce“ uznávaného anglického aromaterapeuta Jana Kusmirka, sójový olej by v kvalitním aromaterapeutickém výrobku neměl co dělat.

Sójový olej přidávaný do těchto produktů je téměř vždy chemicky rafinovaný, tzn. upravovaný. Nenajdeme v něm už významný lecitin či důležité vitaminy A, D, E, K ani další účinné látky.

Jaký je tedy význam přidávání sójového oleje do přírodní biokosmetiky?

Po procesu chemické rafinace je sójový olej neutrální z hlediska chuti, barvy i vůně. Je to velmi levný olej, a proto ho bohužel někteří výrobci používají jako takzvané plnidlo, čímž si snižují výrobní náklady a zvyšují objem výrobku.

Je proto nezbytné dávat si při výběru aromaterapeutických výrobků pozor na složení. Podobně jako je tomu například u křehčených kuřecích řízků naplněných vodou – voda nikomu neublíží, ale zákazník za ni zaplatí stejnou cenu jako za kuřecí maso.