Možností, jak si zkvalitnit vzduch doma, a tím i utlumit čím dál častější respirační obtíže, se nabízí celá řada. Jaký typ přístroje si pořídit záleží doslova na tom, co vám doma „visí ve vzduchu“. Váháte-li, ale zároveň odevšad cítíte, že by to rozhodně něco chtělo, poradíme vám, po jakém spotřebiči se poohlédnout.
Abyste se při výběru neztratili, ale naopak našli přesně to, co k vám domů potřebujete, připravili jsme pro vás malý přehled těchto „spásných“ přístrojů pro alergiky, astmatiky, revmatiky a milovníky čerstvého vzduchu, včetně jejich funkcí. Zorientovat se v nabídce nemusí být pro každého snadné, ale v zásadě existují tři mechanismy pracující na různých principech. Každý z nich má pochopitelně své přednosti i nevýhody, navíc zatímco jedna čistička pro někoho představuje ideální řešení, pro druhého může být z různých důvodů nepřijatelná.
Asi nejčastěji narazíte na čističky s filtrem vodním, HEPA anebo elektrostatickým. Vodní filtry zachycují prašný aerosol, jenž znečišťuje vdechovaný vzduch, do vlastní nádržky s vodou, která zároveň slouží i k ovlhčování vzduchu. Představují tak základní řešení, jednoduchý, ale ne tolik účinný princip. Nicméně pro někoho mohou být zcela dostačující. Jediné, na co se pak nesmí zapomínat, je včasná výměna znečištěné vody ve filtru, aby se v ní nezačaly množit bakterie. Vyšší protiprašnou účinností (přes 90 %) se mohou pochlubit čističe s filtry typu HEPA. Ty totiž prach nezachycují (do vody), ale přímo absorbují. Účinnost je však vykoupena nutností často měnit filtr, a to zrovna v případě vysoké kvality HEPA není právě nejlevnější záležitostí. Navíc ventilátor zabudovaný v těchto čističkách způsobuje mírné vibrace a bývá i slyšet, což také ne každý uvítá. Jako nejlepší volba z uváděných se pak jeví přístroje s elektrostatickým filtrem, které jsou omyvatelné a mají i relativně nízkou spotřebu energie. Jejich provoz je tedy nenákladný a zároveň s nejvyšší protiprašnou účinností, neboť tyto čističky jsou schopné zachytit i nebezpečný mikroprach.
Výběr dále rozšiřují čističky využívající sterilizační vlastnosti ozónu, které dokáží vzduch zbavit jak bakterií a virů, tak i pachů nebo kouře. Ale jak známo na vyšší koncentrace ozónu už náš organismus reaguje po svém - únavou, bolestmi hlavy, popřípadě nevolností. A proto koncentrace ozónu, který se v přístroji vytváří, nikdy nesmí překročit stanovené normy. Co do obezřetnosti platí totéž v případě čističek s tzv. fotokatalyzátorem. Ty k očistě vzduchu využívají ultrafialového záření, která sice efektivně zničí toxické látky (a do vzduchu vypustí čistou vodu a oxid uhličitý), ale na druhou stranu kdo by chtěl mít doma takovouto „továrničku“? Obzvlášť když k rehabilitaci vzduchu vede mnoho jiných, bezpečnějších i jaksi „čistších“ cest.
Ionizátory od ostatních čističek vzduchu odlišuje to, že nečistoty nijak nezachycují, ale právě naopak je odpuzují. Prachu se tedy nezbavíte, ale docílíte toho, že vám nebude poletovat vzduchem. Což je právě to, co naše dýchací cesty dráždí nejvíc. Ionizátory urychlují usazování poletujícího prachu, čímž viditelně i citelně snižují koncentraci prašných částic ve vnitřním ovzduší. Přidanou hodnotou vedle nehlučného provozu (bez motorku a ventilátoru) je vytváření malých záporných iontů – aniontů. Ty totiž dodávají vzduchu v interiéru příjemnou čerstvost z přírody, a to se pak teprve dýchá.