Vážené čtenářky, chci se s vámi podělit o to, jak je někdy zbytečné použít výraz "přestaň", a to v rámci zcela výchovném.
     Můj tatínek, který si v současné době užívá důchodu, pracoval jako státní zaměstnanec notnou řádku let, jako policista. Před léty bývalo "zvykem", aby v rámci jakési rekonvalescence, či jak to nazvat, jezdívali na různé akce... . Různé úpravy, opravy, malé stavby.., prostě to byla práce v terénu, svým způsobem prospěšná, ovšem hlavně psychicky natolik nenáročná. Pamatuji si to jako malá holka, že jsme takto jezdívali na Hracholuskou přehradu, na tzv. sena. Sjelo se tam několik jeho kolegů i s rodinami, pánové dělali svoji "práci" - sečení a sušení trávy, maminky (manželky) se staraly o vaření a hlídaly dítka, která se samozřejmě mohla též těchto krátkých, spíše víkendových  "výletů", zúčastnit.
     Ubytování bylo v takové větší chatě. Bylo tam několik pokojů a malá vstupní hala. Vstup do této chaty, přesto, že nebyla poschoďová, byl po schodech a teprve tam byla podesta se zábradlíčkem.
     Sotva jsme na Hracholusky přijeli, ani maminka tašky vynést na podestu nestihla, tak moje všetečná sestra běhala na schody, ze schodů, na schody, ze schodů... a kolem dokola... a zase nahoru, dolů. Maminka ji okřikla, ať přestane. Marně. Zase ... nahoru...a dolů už to bylo jinak. Tatínek, který stál opodál se svým kolegou, stačil zareagovat akorát rychlostí svého pohybu... . Moje všetečná sestra zakopla, upadla a následek byl takový, že měla bouli na čele ve velikosti dnešní padesátikoruny. Ale když tu padesátikorunu přiložíte na čelo dítěti, kterému byly dva roky...? Boule veliká, fialová, řev, pláč, vzlykot! Takovou bouli jsem ještě od té doby na žádném dítěti neviděla.
     Nicméně, boule se zmenšovala. Měnila barvy.., v jeslích bylo vše vysvětleno, jelikož se "tety učitelky" obávaly, že je maminka nařkne z toho, že se to stalo u nich.
     Za čtrnáct dní už bylo skoro po bouli. Byla tam jakási známka úrazu  vidět, ale celkem naprosto v pořádku. Však opět jsme jeli na "sena". Na tu samou chatu, na ty samé louky k posečení. Už je vám to asi jasné... Moje sestra upadla znovu. Ten samý scénář, stejná situace, stejné schody a skoro stejná boule. Tentokrát jen trošičku menší!!! Maminka mohla volat, upozorňovat ...:"Přestaň!", nebo zase upadneš, jak mohla....
     Tohle byl můj další článek o mojí všetečné sestřičce, kterou mám moc ráda, ovšem, říkám si, že ta všetečnost ji asi hned tak neopustí, když poslouchám její vyprávění, a to je sama maminkou, stejně starostlivou a skoro stejně, jako té naší mamince,  jí to moc platné není. Alespoň ale ví, kde se ten strach o děti bere....