Vždyť jsem tu tak dlouho a budou Vánoce, jak vše nachystám? Kdo nakoupí či uklidí? To jsou myšlenky, co se honí v hlavince. Pomalu pozoruji kouzelníčka, jak listuje složkou, kroutí či pokyvuje hlavou, pobroukává si. Stále čekám, co bude, co řekne, co dnes? Už je to tady, složku odkládá, přichází, poklepe na ramínko a jako vždy se hluboce nadechuje, než vysloví první slova, znějící tak daleko: "Jakou cestu jsem ušla." Nevím, zda je to dobře či špatně, co si myslet? Bojím se, ač celou dobu se snažím být statečná holka. No, rybko naše, copak bys řekla, kdybych Ti pro jistotu přidal ještě pět dávek? To víš, jistota je jistota, co si budeme říkat, vše nešlo tak lehce, jak jsem předpokládal, víš to sama dobře nejlíp. Nemám slov, další? Ale to už bude 22.12.! První myšlenky, které se honí hlavou i teď. Ne zdraví, ale VÁNOCE. Kouzelníček se usměje a vesele dodává. "Nejsou Tvoje poslední, to si pamatuj!" Ano, pamatuji si to velice dobře.
Tak jsem tedy dostala nášup na nášup, dalších pět sezeníček. Ne že by tady bylo zle, když pomineme sprint s ruličkou, chůzi kachní, neb při každém kroku vše bolí, spaní jak prkno, kdejaký pohyb vyvolá strašnou bolest, neustálé převlékání, pocení jak sprchování. To je vedlejší produkt. Nevšímám si ho, aspoň ne tady. Tak souhlasím, ani nic jiného nemohu dělat. Pomalu odcházím do naší jídelny k ostatním spolubojovníkům. Jejich tváře jsou jak ta má, plné vstřebávání informací. Je vidět, že k podobnému závěru došel náš kouzelníček u mnoha pacošíků. Tak si navzájem vyměňujeme své dojmy i rozsudek, co byl vynesen.
Jedno je jisté, máme dalších pět dní společné zábavy. Smiřujeme se s údělem, leč atmosféra nejkrásnějších svátků v roce je vidět i cítit všude. Tož máme další problémek k zadumání. Tentokrát ale složitější, neb co dáme pod stromeček kouzelníčkům? Máme tu vlastnoručně upletené teplé fusekličky, vyšívané dečky, krabice s cukrovím ukryté mezi okny za obrázky, ale to není ono, potřebujeme něco, co vystihuje toto léčení. Marně dumáme, co by to tak mohlo být jiného, než nás napadlo. Vlastně nic, je to ta nejdražší věc, co zde máme. Tak se skládáme, střádáme.
Odpoledne přicházejí návštěvy, neb v této době už je vše hektičtější, jen zde se zastavil čas. Není kam spěchat, nemáme žádnou práci, jen myšlenky v hlavě. Přichází synek, jeho první dotaz je, kdy půjdu domů! Inu, chlapče, ještě mám další nášup, pak se uvidí. Víme, že přes svátky tu nikdo není, vše je propuštěno do domácího ošetřování či do domovské nemocnice. Takový máme výběr! Musím jít ještě jednou dolů na vyšetření, sedíme v čekárně, až nás zavolají do kabinek. Synek si zatím píše vše, co musí nakoupit, má paměť se aspoň na chvilku vrátila. Není sám s tužkou a papírkem, i jiní píšou cos. Čeká, jsem v kabince, tu si vzpomenu, že jsem ještě neřekla aby koupil, inu, musím mu hned říct co, otvírám dveře a volám: "Tomí,mlíko!" Tu se zvednou ostatní hlavinky, co to bylo, jen synek si klidně do seznamu připisuje další věc, co musí koupit. Koukám a hned dodávám, no co by to bylo, musíme přece nakoupit, a kdo jiný než rodinka, když jsem tady. Tu se ozve salva smíchu, pokyvování hlavou a hlavně všichni vědí mojí lásku k této pochutině! Za rok vypiju asi 2 deci tohoto moku! Ale smích nebyl pro tento mok, ale z docela běžné radosti z mého počinu. Tak nám ten čas letí.
Návštěvy jsou doma a zůstávají jen župánky. Naše starosti, už se vidíme usedat doma k slavnostnímu stolu v krásné róbě. Ach, jak přenádherné. Tak ve snění zvládáme celý přídavek našeho léčení, jak říkáme, je to dárek kouzelníčků nám. Ale i náš dáreček jim je připraven, nebojte se. Už ho máme, někdo chodí ven a neustále hledá, bádá, donáší. Je večer, máme poslední čas ke společnému posezení, naši kouzelníčci též přicházejí, zpíváme si, povídáme, dle možností ujídáme pečívko. Jak krásný večer.
Po večeři svoláváme všechny zvonečkem k ozářenému stromečku. Máme tam spoustu dárků, vždyť většina tu prožila tak jako já 3 měsíce, některým ale vše pomalu začíná. Kouzelníčci koukají, prý zde nic takového ještě nebylo. Nevím, zda nás nechtějí jen uchlácholit. Vše probíhá jak doma, jeden rozdává dárečky, všichni se baví. Je nám společně dobře. Pokud by Vás zajímalo, co že byl ten dárek nejcennější, tak toaletní papír! Každý dal ruličku, neb zde je přímo nedostatkové zboží, dražší než zlato. A věřte, byl to velký balík v různém provedení, snaha byla co nejpestřejší. Nebojte, nedostal jen toto, kdepak, ale to byl dárek za nášupy, co nám dal. Právě tato léčba má za následek sprint s ruličkou. Tož proto. Od srdce se pak smál, ani ponožky nebyly nedoceněny, neb právě naše bedlivé pozorování přispělo k velké radosti, neb každý měl něco, co měl rád.
Paní, která neustále pletla vše, zapletla, a výsledek byl nádherný. Někdo měl vypletené hory, jiný slunečnici, další korálky, ale i činky, křeslo, knížka, vše bylo. Ani spolunocležníci na sebe nezapomínají, jsme si vědomi, že se už nemusíme nikdy setkat. Vždyť tu ležíme z různé části naší domovinky. Vyměňujeme si adresy či telefonní čísla. Večer pomalu končí, svíčky jsou sfouknuty, už není žádná stopa po naší oslavě, jen stromeček zůstává. Jdeme do pelíšků, poslední noc, co prožijeme zde. Usnout se nám moc nedaří, tolik myšlenek a vzpomínek máme. Sestřičky přinášejí jako každý den tabletky na spaní, nechci je. Já si klidně počkám, spolunocležnice už spí, ač vždy tvrdí, že probdí noc, ani neví, že sedím u okna a vzpomínám, jak jsem sem přišla. Venku poletuje snížek, všude svítí světla. Krásný večer. Pan primář přišel, má noční službu, ještě chvilku si povídáme, už vím, co dostane jeho paní pod stromeček či vnoučata od Ježíška. Jsem unavena. Usínám...
Ani si neuvědomuji, že to je konec jedné etapy mého života. Ráno vše musíme sbalit, uklidit. Přijíždějí sanitky či autíčka, ani se nestačíme loučit. Jen pan Dr. má mnoho práce, každému dává propouštěcí zprávu, či jen vypisuje propustky. A víte, že i teď máme jednu legrační příhodu? Celou dobu má spolunocležnice měla kelímek na galerce, každý den ho používala, až dnes nebyl k nalezení. Nikdo ho neviděl. Nechápeme, kam se poděl? Inu, byl tam, jen obě dvě vidíme vše jiné než tento předmět. Tak máme velkou radost. Je spěch, velký rozruch. Každý se snaží najít svůj dopravní prostředek. Vhazujeme do schránek vyplněné dotazníčky, loučíme se. Sanitky odjíždějí. Jedna odváží i moji osůbku. Poslední zamávání, poslední pohled. Ahoj, tak v lednu na kontrole papapa, píše se datum - 23.12.2001. Tak to je konec tohoto seriálu.
P.S. - nebojte se, celý Štědrý den jsem prospala, chodila, pokud to bylo možné, v růžovém župánku, tož to byla realita a popravdě ani nevím, jaké dárky byly pod stromečkem, ani co jsem dostala, jo, jo, tak to vše dopadlo, zazvonil zvoneček, příběh náš končí, ale nebojte se, zas bude jinší...
Kasparek - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz