Před pár lety jsem ležela v nemocnici na pokoji se starší dámou, velmi inteligentní. Ač měla jediného syna, byla velmi osamělá, z jeho rodiny za ní nepřišel nikdo.
Padly jsme si spolu do noty a ačkoliv jsme obě trpěly bolestmi, rozuměly jsme si a stále si měly o čem povídat. Vyprávěla, že její syn je herec a dokonce se se mnou chtěla vsadit: „Schválně, paní Janíková, že přiběhne za pět minut pět a řekne, jak strašně spěchá a vůbec nic nestíhá ani navštívit starou matku.“
Měla naprostou pravdu, stalo se přesně, jak říkala, dokonce přímo před ním mi řekla: „No tak vidíte, že jsem měla pravdu.“ Udiveně se podíval, o čem to vlastně jeho máma mluví.
Paní trpěla velkými bolestmi. Přednosta oddělení jí při vizitě sdělil, že operace nepřichází v úvahu pro příliš vysoký věk a slabé srdíčko. Nějak se mi dařilo obracet řeč na jiná témata, a zase nám to spolu klapalo.
Jednou se staré paní pokazily velmi krásné hodinky, památka po mamince. Byla z toho jako hromádka neštěstí, uklidňovala jsem ji, že se to určitě dá opravit a syn jistě rád mamince poslouží a vezme je do opravny. Jak jsem se mýlila! Pan synátor se opět přiřítil pět minut před koncem návštěv, začal na ni štěkat, že není její poskok, aby běhal někde po opravnách a vztekle odešel, hodinky nevzal.
Když odešel, byla paní opět v slzavém údolí: „Všechno, co jsem měla, jsem jim dala. A jemu je zatěžko vystoupit ze šaliny, to hodinářství je hned u zastávky. Snaše a vnučkám nestojím ani za pozdrav, natož za návštěvu.“
Skutečně nevím, jaké byly jejich rodinné poměry a nevyptávala jsem se, zase tolik jsme se neznaly.
Záviděla mi, kolik mám za den telefonátů. Protože jsem brala osmihodinové kapačky a byla celá ztuhlá, občas mi mobil spadl pod postel. Často se snažila mi telefon podat, nebo sháněla ošetřovatelku.
Další den jsem měla návštěvu, přece jen se nedalo, aby za mnou rodina jezdila denně, jet přes sto kilometrů a za dvě hodiny zpátky by byl zbytečný luxus. Tentokrát za mnou přijela dcera, zeť, i půlroční vnučku tam propašovali. Hned nám bylo vesele, zeť nám přinesl kávu z automatu a bavili jsme se všichni vespolek. Zmínila jsem se o nešťastných hodinkách. Zeť se ve městě vyznal, protože tu studoval. Podíval se, v čem je problém, zjistil, že je pouze vypadlá ručička. Nářadí tak jemné s sebou neměl, tak popadl hodinky a za půl hodiny byl zpátky - s opravenými. Paní nebyla mocna slova.
Po návštěvách mi říkala: „Buďte šťastná, že máte tak hodnou dceru a váš zeť je k nezaplacení, přijel přece za vámi a ne, aby běhal po městě pro cizí starou bábu.“ „Neberte to tak, takhle se zeťák chová vždycky, pokud je to v jeho možnostech, rád pomůže, jsem již na to zvyklá, ke mně jako tchýni se chová velmi hezky.“
Druhý den opět přiběhl pan herec: „Tak honem, kde máš ty hodinky, já se tam možná zítra pokusím stavit.“ „Už jsou opravené, ještě existují lidé, kteří udělají něco pro druhé.“ Koukal jako čerstvě vyoraná myš. Snad se alespoň trochu zastyděl.
Opravdu se nám dobře dařilo nepříjemný pobyt ve špitále snášet, jenže se vyskytly v mém případě problémy, operace se odložila, pustili mě na týden domů.
Paní prosila lékaře, aby mě pak dali zase zpátky za ní na pokoj. Loučila se, jako bych byla její vlastní dcera, telefony jsme si nedaly, protože věřila, že se za ní vrátím…
Již jsme se nikdy neviděly, po týdnu jsem skončila na jiném oddělení a poznala další spolupacientky. Jen sestřička mi přišla říct, že tam byla sestra z toho prvního oddělení a divila se, že ležím tam. Prý se těšily, až se k nim vrátím. Asi jsem nebyla tak hrozná pacientka, když si o mně povídal personál.
Je mi líto, že již asi nikdy tu milou dámu nepotkám. Od té doby si s každým, kdo je milý, vyměňuji čísla a adresy.
Často vzpomínám a lituji všechny staré lidi, kteří se nemohou spolehnout na vlastní rodinu. Jak asi musí být lidem, kteří nemají vůbec nikoho?
Zdenka58 - čtenářka
ChytráŽena.cz