Většina rozsudků, popř. trestních příkazů, odsuzujících pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy, obsahuje formulace typu: “…odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a výkon trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let…zároveň se obviněnému ukládá přiměřené omezení spočívající v povinnosti dle svých sil ve zkušební době uhradit dlužné výživné a řádně platit běžné výživné…“

Pachatel je za svůj čin uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v určité délce. Zároveň jsou mu stanovena přiměřená omezení nebo uloženy přiměřené povinnosti. Tyto pojmy však trestní zákoník nijak přesně nedefinuje, jejich výčet je pouze demonstrativní, což znamená, že soud může uložit taková omezení a stanovit takové povinnosti, které budou napomáhat odsouzenému k tomu, aby vedl řádný život.

Zpravidla je mu rovněž uloženo, aby dle svých sil uhradil způsobenou škodu. Přiměřená omezení jsou chápána jako nedílná součást trestu. Pouze na chování odsouzeného během zkušební doby tedy závisí, zda uložený trest v budoucnu vykoná či nikoliv. Vyhoví-li odsouzený stanoveným podmínkám, odkládá se tento trest a posléze se i fakticky promíjí jeho výkon.

Povede-li  odsouzený ve zkušební době řádný život a vyhoví-li stanoveným podmínkám, soud vysloví, že se osvědčil a trest tedy vykonán nebude.
V opačném případě, pokud i během zkušební doby zavdá odsouzený příčinu k rozhodnutí soudu, svůj trest si vykoná.                             
      
Během zkušební doby by měl odsouzený dokázat, že je hoden důvěry, která mu byla tímto způsobem projevená. A to právě i respektováním oněch přiměřených omezení či povinností, která mají napomáhat k tomu, aby vedl řádný život. A zde je možné spatřovat kámen úrazu těchto rozsudků.

V případě náhrady škody způsobené trestným činem, ke které je odsouzený zavazován přímo samostatným výrokem odsuzujícího rozsudku, je tento zároveň i exekučním titulem, tedy vynutitelným soudním rozhodnutím, a to i proti vůli odsouzeného. Výrok o povinnosti nahradit škodu „podle svých sil“, však sleduje především výchovný účel a má na odsouzeného působit pozitivně během zkušební doby tak, aby sám aktivně usiloval o nápravu škodlivého majetkového následku spáchaného trestného činu, neboť splnění této povinnosti je jednou z podmínek jeho osvědčení.

Dluh, který vznikne neplacením zákonné vyživovací povinnosti, není škodou vzniklou z trestného činu, proto nelze přiznat nárok na její náhradu v adhezním řízení, ale je zpravidla ukládáno její uhrazení jako přiměřená povinnost.

V případě, že je jedinec odsouzen za toto jednání a svůj trest si odpyká, z pohledu trestního práva je celá situace vyřešena. Oprávněnému rodiči zůstává jediná možnost. Podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci), ale vzhledem k tomu, že většina povinných byla odsouzena právě pro neplnění své vyživovací povinnosti, žádný postižitelný majetek nemá a tak je to ve většině případů zcela zbytečné.

Společnost je vůči neplatiči benevolentnější než vůči rodiči, v jehož péči dítě zůstává. Toho se nikdo neptá, jestli má dost síly na jeho péči a výživu. A dítě musí bydlet, jíst, oblékat se a vzdělávat každý den.

Soudy však většinou nechávají leckdy i mnohatisícové dluhy povinného platit „během zkušební doby“, která může být až pětiletá. Odsouzenému mnohdy stačí, aby „projevil dobrou vůli“ tím, že uhradí pouze nepatrnou část svého dluhu a je rozhodnuto o jeho osvědčení.

Co na tom, že jeho dítě tím přichází o možnost mít lepší vzdělání, bydlení, zábavu…prostě hezčí dětství?