Reakce dětí předškolního a školního věku na rozvod jejich rodičů

V současnosti se u nás, jak známo, rozvádí téměř každé druhé manželství. Jenže rozvod většinou není záležitostí jen manželů, týká se i jejich dětí. Jak se s ním vyrovnávají a co prožívají? Na tuto otázku jsem hledala odpověď především v knize Marie Vágnerové.

Tato známá psycholožka tvrdí, že rozpad rodiny každé malé dítě silně zasáhne. Ovlivňuje jeho postoj k vnějšímu světu i k sobě samému. Dítě podle Vágnerové musí zážitek rozvodu zpracovat, vždy přitom záleží na věku dítěte.
Předškolák podle Vágnerové není schopen sám správně pochopit příčinu rozvodu, jeho pohled na rozvod je egocentrický, pocitům a postojům svých rodičů předškolní dítě nerozumí. Dítě v předškolním věku si hledá své vlastní srozumitelné vysvětlení rozvodu svých rodičů. Může se považovat za viníka rozvodu nebo si může myslet, že rodič (většinou otec) odchází, protože už dítě nemá rád nebo třeba proto, že zlobilo. Dítě se pak může cítit zavrženě. Dále rozvod rodičů pro dítě podle Vágnerové často znamená ztrátu jistoty a bezpečí, dítě pak usiluje o obnovení těchto pocitů a vyžaduje opakované potvrzování lásky rodičů. Předškolák se podle výše uvedené autorky může také domnívat, že kdyby se rodič vrátil, všechno by zase bylo v pořádku.

Vztahy by se urovnaly. Dítě se též může cítit zahanbeně. Reakce dítěte na rozvod může spočívat i ve vývojové regresi, jde o to, že dítě se jakoby vrátí zpět ve svém vývoji a začne se chovat neúměrně svému věku.
U školou povinných dětí se podle Vágnerové rozvod rodičů navíc zpravidla odrazí ve vztahu ke škole. Dítě, které dříve ve škole dobře prospívalo, má najednou velmi špatné známky. Rozvod pro dítě totiž představuje stres a způsobuje ztrátu koncentrace pozornosti a motivace. Navíc je dítě, jehož rodiče se rozvádějí, zpravidla zaujato rozvodem, ne školní prací.

Závěrem toho článku bych ráda citovala ještě Oldřicha Matouška, podle něj jsou totiž psychické reakce dětí na rozvod často skryté, ale ne méně vážné než u dospělých. Rozvádějící se dospělí by tedy podle mého názoru neměli být zaujati pouze rozvodem. Vždy je třeba, aby dítěti byla věnována náležitá pozornost, je třeba, aby nebyly přehlíženy jeho potřeby, a to především potřeby psychologické a sociální, které nejsou tak zřejmé jako biologické.

Rovněž je nutné zajímat se o názory dítěte. Pro dítě je rozvod do jisté míry vždy traumatický a záleží především na nás dospělých, jak dítěti pomůžeme se s ním vypořádat. Nezapomínejme též na to, že rozvodem zaniká manželství, ne však naše úloha rodiče, navíc rodič vždy představuje pro dítě model chování. Dítě se od nás učí, jak se má chovat. Pokud rodiče rozvod úspěšně zvládnou, mohou tak svému dítěti dát návod, jak se do budoucna vyrovnat s dalšími obtížnými životními situacemi.


Zdroje:
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie – dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000.
MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Slon, 2003.