Tento příběh se mi stal, když jsem byla malá holka, i když ne tak docela. Již v tomto věku, kdy mně bylo asi osm let  - jsem věděla, že se bez pomoci ostatních nedá vždy ze situace "vybruslit". A právě o bruslení zrovna šlo.
     Myslím, že všichni, co bydlíme v městských sídlištích, pamatujeme, že se hřiště v zimě polévala vodou, aby se mohly děti vyřádit na bruslích a přitom být pod dohledem rodičů, kteří na ně ve většině případů viděli z oken. U našeho domu však hřiště nebylo. Z jedné strany byla školka a z druhé strany pouze chodník. Chodívala jsem nejraději bruslit na hřiště, které bylo u domu mojí kamarádky a přitom na něj bylo vidět i z našeho okna. Ovšem toto hřiště bylo v tu dobu plné chlapců, kteří hráli hokej. Šla jsem si zabruslit na jiné. Sice na mne maminka neviděla, ale zase jsem nebruslila tak špatně, abych potřebovala dozor. Sice se nějaký ten pád občas uskutečnil, ale nebývalo to nikdy nic vážného... Toto hřiště bylo poloprázdné, dalo by se říct, že až na pár opravdu malých dětí, které měly na nožičkách dětské brusle se dvěma noži, tam nikdo jiný nebyl.
     Na lavičce seděla mladá paní, pod sebou měla polštářek, teple oblečená, na rukou rukavice a s sebou měla noviny, do kterých občas nakoukla. Na brusličkách tam měla dcerku...
     Nebyla jsem na hřišti dlouho, její dcerka upadla. Hned jsem ji pohotově zvedla, utřela jsem jí slzičky. Paní se ani z lavičky nestačila zvednout. Stroze poděkovala.
     Bruslila jsem dál, přičemž jsem její holčičku zvedla několikrát.
     Hřiště nebylo však polité dokonale, to jsem viděla hned, a proto nebylo tolik navštěvované, jako ostatní. Hrbolkům antuky jsem se vyhýbala, ovšem stalo se... Najela jsem na nepolité místo a upadla. Ovšem dost nešťastně, jelikož mi při pádu spadla čepice a já hlavou narazila na další nepolitý hrbolek s větším kamínkem. Byla to dost velká rána, v hlavě mi zadunělo. Sáhla jsem si na hlavu, ruku jsem měla nepatrně od krve. Rána sice nebyla na šití, ale tato paní, které jsem po celou dobu zvedala dcerku, zůstala sedět na lavičce, přestože vše viděla. Vůbec ji nenapadlo, alespoň zeptat se, zda jsem v pořádku. Prostě nic a dále listovala v novinách.
     Přezula jsem se z bruslí do kozaček, vzala brusle přes rameno a se slzami v očích jsem odešla domů. Chování této mladé paní jsem dodnes nedokázala pochopit a nikdy se s ním nesmířím. Kdybych znala její jméno, možná bych jej klidně napsala. Je mi líto, mladá paní, ale nic jiného byste si ani nezasloužila!
     Jizvičku nejen na hlavě, ale i na srdíčku, mám dodnes.

     
    

Autor:Vikitorie