Proč porod bolí?

Tak jak svět běží, je dokonalý. Nic není náhodné. Vše má své místo, smysl. Hlad nás nutí se najíst, únava odpočinout si, strach schovat se nebo zaútočit. A jaké místo má bolest? Na něco nás upozorňuje. Na to, čemu se máme vyhnout. Pokud se nožem řízneme do prstu, je to jasné. Máme být trochu opatrnější.

Ale co porodní bolesti? Proč se porodní cesty, když přijde ten pravý čas, prostě bezbolestně neotevřou a nevydají dítě? Vím, anatomicky je to jasné, ale bolest má vždy své místo… Nedávno jsem rodila své čtvrté dítě. Všechny moje předchozí porody proběhly normálně, ale přesto jsem se bála. Ať je to, jak je to, a každá matka mi to bezesporu potvrdí, bolest při porodu je největší fyzická bolest, kterou na světě znám. Mnoho let se zabývám šamanismem a ve své poradně spolu s manželem pracuji s energiemi a léčím. Tak jsem se rozhodla, že prozkoumám, co se to vlastně při porodu děje. Proč probíhá zrovna tak, jak probíhá. To, co jsem uviděla, mě nesmírně překvapilo.

Vše začíná tam. Všechny budoucí rodinné vazby začínají porodem. Celý porod provázejí děložní stahy. Stupňují se ve zrychlujících se intervalech až do okamžiku neúnosnosti. Nejprve ženu stahy zaskočí, pak se snaží před nimi uhýbat a nakonec začne spolupracovat. Dál už to prostě nejde, moc to bolí. Nastává třetí doba porodní. Žena si uvědomuje, že už před bolestí neuteče, protože není kam, a odevzdá se jí. Projít bolestí a porodit je pro ženu jediná možná cesta. V tom okamžiku se vše stane. Vznikne energetická vazba mezi dítětem a matkou. Žena pod tlakem bolesti vydá ze svého lůna „energetické vlákno“, které bude dítě provázet a sytit energií celé dětství až do dospělosti a mnohdy i mnohem dál.

Je zřejmé, že pro dítě je tato vazba prospěšná. Bez ní by zahynulo. Poskytuje mu ochrannou náruč, pozornost, láskyplnou péči. Ale co pro matku? Co pro mě? To už není tak jednoznačné. S každým porodem se vzdávám části své energie ve prospěch svého dítěte. Nevzdávám se dobrovolně, ale pod nátlakem bolesti. Zůstává ve mně pocit ztráty. Odtud pramení všechny pocity známé z šestinedělí – únava i deprese. Vše, co medicína označuje pojmem laktační psychóza. V šamanské terminologii jde o jasné projevy ztráty části duše. Vše se časem zacelí. Zranění duše se překlene různými mosty. Ale uzdraví se po takové energetické ztrátě žena docela? Je to možné, ale způsoby, jak se zranění zahojí, patří individualitě každé ženy.

Většina matek se upne k dítěti, které naplní celý jejich svět. Může jim to pomoci, ale energii, která jim stále odchází z lůna, to nepřeruší. Vytvoří to pouze most od dítěte k matce. Pokud by se žena opravdu chtěla „vyléčit“, musí umožnit sobě i svému dítěti postavit se na vlastní nohy, odpoutat se od energetické vazby. Pak se jí energie vrátí zpět a dítě na oplátku získá svou vlastní svobodu. Jejich vztah tak získá nový rozměr, a to lásku dvou svobodných lidí a ne vztah vycházející ze závislosti.

V každé kultuře existuje rituál, který tuto věc řeší. Mám na mysli křesťanské biřmování nebo židovské Bar micva. Také všechny přírodní národy mají své tradice, které otevírají dětem vstup do dospělosti, nezávislosti, samostatnosti a tím i ke svobodě. Bohužel naše moderní společnost na energetickou podstatu rituálu už dávno zapomněla. Vazby tedy přetrvávají. A škodí dětem i jejich rodičům. Žádná z žen už nevyslovuje větu, která zaznívá v závěru židovské Bar micva: „Nechť je požehnán Ten, který mě nyní zprostil od veškeré odpovědnosti za mé dítě.“ A to je škoda. Tehdy by totiž došlo k velkolepé léčbě. Ženě by se vrátila zpět její síla. Ta síla, pomocí které ochraňovala, pečovala a starala se o své milované dítě.