S úsměvem vzpomínám na první projevy náklonnosti chlapců k mé osobě. Ty školkové nepočítám. Jako žačka jsem byla velmi zaujatá a soustředěná na školu. Nosila jsem dlouhé vlasy, vždy zapletené do copu. Od páté třídy jsem nosila brýle a sedávala v prvních řadách.

Snažila jsem se ze všech sil, abych ve škole vše pochytila a doma se nemusela učit. Nebyl čas. Třikrát týdně jsem měla tréninky v házené a víkendy jsme jezdili na soustředění a zápasy či turnaje. Přijížděli jsme někdy hodně pozdě večer a to už jsem se těšila do postele. A tak jsem se snažila být vzorná studentka. Jojo, říkali mi šprtka. Byli to blbečci.  A proto mne zájem chlapců překvapil.                                                                                     

Tehdy o přestávce jsem stála na chodbě u dveří a sledovala příchod paní učitelky. V tu chvíli ke mně přistoupil chlapec z naší třídy, černovlasý, postavou menší o několik stop než já. „Nechtěla bys se mnou chodit?“ Tupě jsem se na něj podívala a zakřičela na celou chodbu a třídu:“Nééé!“ Chudák kluk, stáhl se do ústraní a nikdy už se o podobnou akci nesnažil. Poté chodil na stejný gympl jako já, ale nikdy už to nezopakoval, ač vím, že zájem z jeho strany byl.

Dnes, když si na tu příhodu vzpomenu, tak je mi ho líto. Já jsem tehdy ještě o kluky zájem neměla – škola, házená, házená, škola – to bylo v mé hlavě a bylo to mým vesmírem. Jinak kdybych možná měla více volného času a podívala se kolem sebe, možná že bych mu tenkrát řekla – JO. Jenže neřekla.  Až o rok později se ve mně probudily hormony a já si více začala všímat druhého pohlaví. Líbil se mi jeden blonďatý klučík v naší třídě, Zdenda.

Chodili jsme spolu domů ze školy a bylo vidět, že se mu líbím. Své nejlepší kamarádce jsem to tehdy neřekla. Až jednou při cestě domů mi chlapec povídá: „Budeš se mnou chodit? S Martinkou jsem se rozešel.“ Bum, cože? Ráno jsem to hned své kamarádce Martince řekla a bylo mi líto, že věděla, že to bylo kvůli mně. Ale já nevěděla, že spolu chodili - neřekla mi to. Také mi nic nevyčetla, jen pokrčila rameny. Ale já už jsem se Zdendou chodit nechtěla, i tak jsem měla pocit, že jsem kamarádku zradila – neúmyslně.  Posílal mi zamilované dopisy až do deváté třídy, ale nic víc se neodehrálo. Mně se zájem líbil, ale už jsem s ním chodit nechtěla. Měla jsem již větší cíle – kluky z gymplu. Ale o tom až jindy. A tak ty mé první lásky moc dobře nedopadly.