Půjčovat kamarádkám a sousedům?

     Bydlíme v malém městě, v panelovém domě. Moji rodiče bydlí též v paneláku, a to přímo proti nám. Takže je již z počátku mého psaní jasné, že zde mám spousty přátel a známých.  No, co napsat více? Přátele má snad každý, kamarády a kamarádky také, ale co s nimi, když začnou mít pocit, že vy, jako jejich kamarád/ka, máte jim být v jistém slova smyslu oporou a podat jim pomocnou ruku?
 
    Já jsem jim často "pomocnou ruku" podala, nebo by se dalo říci, - prst, oni mně však začali postupně brát ruku celou. Jednou to byl vanilkový cukr, pak zase půlka chleba, jindy kostka másla, nebo hrnek mouky. Půjčila jsem. Jednou to byla sousedka, podruhé kamarádka, která přišla na návštěvu, leč bydlící na druhém konci města, vzpomněla si při odchodu, že nemá doma mléko na bramborovou kaši. Sama jsem jí krabici mléka nabídla, ona byla velice ráda a prý mi jej hned při příští návštěvě vrátí. Sice jsem nepochopila, proč nevytáhla z peněženky deset korun, když jí šlo vlastně jen o to, aby nemusela jít někam do večerky. Mléko jsem samozřejmě nikdy neviděla.
     Takové to půjčování, dokud se vám vrací, třeba i jiným způsobem, také není nejhorší. Dojde-li však k tomu, že vy jste ti, co půjčují, přitom se jim zpět ničehož nedostává, začne vás to určitě dříve, či později přinejmenším mrzet. Po čase dojdete k tomu, že nejste žádná zajišťovna. To byste mohli mít rovnou dvě domácnosti! Proč vám tohle vlastně píšu? Jen se chci podělit právě o zkušenost, která se mi vymstila! Jedna moje sousedka si k nám chodila často půjčovat různé věci, s tím, že něco vaří a zjistila, že nemá buď to, nebo zase tohle.

Trpěla jsem toto do doby, dokud uměla přijít a vrátit to, co si vypůjčila. Jednoho dne večer přišla, že nemá doma zrnko cukru. Půjčila jsem jí celý kg cukru, jelikož odsýpat do skleničky z nového balíku mi připadalo trapné. Jenže, co se mi nestalo! Druhý den  byl partner v práci, starší syn byl u svého otce, přičemž ten mladší měl hned ráno teplotu. Nikam do obchodu jsem s ním tudíž jít nemohla, začala jsem připravovat oběd. Zjistila jsem však, že mám doma velmi skromnou zásobu nového koření, no, zásobu, měla jsem ve skleničce poslední dvě kuličky.

Hledala jsem ve spíži v přesvědčení, že jej tam musím mít, jelikož jsem koření dokupovala, jenže místo nového koření jsem našla tři sáčky s celým pepřem. Musela jsem se v obchodě přehmátnout, ale stalo se. To ovšem není všechno! Pro malé dítě nemusí být omáčka nějak moc kořeněná, tak jsem nad tím mávla rukou. Nejen koření mi však doma chybělo! Zjistila jsem, že nemám toaletní papír! Ubrousky akorát tak s obrázkama, takže trošku luxus je použít ...tam! Vzala jsem proto malého do náruče a vyběhla o pár pater výše. Sousedka mi koření ochotně půjčila, ba i toaletní papír. Večer, když už syn spal a partner sledoval svůj oblíbený sport v televizi, jsem obdržela textovou zprávu, abych přišla na návštěvu, jestli můžu. To jsem docela uvítala. Popovídat si po celodenním shonu a v klidu si vypít čaj, jelikož sousedka ví, že kávu piji tak dvakrát do roka. Přesvědčila jsem se o tom, že syn spokojeně spí, teplota do večera odezněla, nebyl proto důvod návštěvu - navíc v domě -  odmítnout. Vyběhla jsem zase pár schodů. Sousedka mě s radostí uvítala a uvařila můj oblíbený čaj. Ptá se mě však: "Sladíš?" No, nevěděla jsem v tu chvíli, proč se ptá..., když moc dobře ví, že ano. Ovšem ona svoji otázku dokončila rovnou odpovědí: "Já totiž nemám cukr!"

     Nikdo si neumí představit, jak jsem v sobě dusila neskutečný vztek! Tak ona si půjčila ode mne cukr, poskytla jsem jí celé kilo a ona druhý den, či snad za dva dny neměla cukr? Jelikož chtěla půjčit cukr jen tak na oslazení kávy či čaje, já jí půjčila celý kg, tak ten snad za den nespotřebovala!
     Od té doby jsem po této mladé ženě nikdy nic nechtěla. Cukr dodnes nevrátila, ani ho nezaplaltila, vypila jsem u ní čaj hořký jak pelyněk a tím zhořkl i náš tehdejší přátelský vztah natolik, že bych nelitovala toho, kdybych tuto "kamarádskou sousedku" nikdy nepoznala.

Autor:piskotik