V autobuse seděly dvě dámy tak kolem 35 let. Obyčejně neposlouchám, co si lidé povídají, ale tentokrát jsem se neudržela. Paní si na mě totiž ukazovaly prstem a na celý autobus pokřikovaly, jak jsou ty lidi strašný, když vidí ženskou, co už je, jak se říká - na rozsypání, a ani mě nepustí sednout. Kroutily hlavami a snad deset minut rozebíraly lidskou příšernost a neochotu.
Asi po deseti minutách už jsem to nevydržela, přistoupila jsem k těm dvěma dámám a zeptala se jich, zda by mi neuvolnily místo.
Najednou bylo ticho. Odpovědi jsem se nedočkala, a tak jsem si zase dál spokojeně stála a musela jsem se trochu pousmát nad jejich reakcí. Po asi dvouminutovém šoku se paničky vzpamatovaly a začaly rozebírat mě. Poslouchala jsem, jak jsem nevychovaná a drzá, když ony se mi tak strašlivě snažily pomoct a já jsem se zachovala jako nevděčný spratek.
Radši jsem si nasadila sluchátka a po zbytek cesty do města mi vrtalo hlavou, jestli jsou ty ženské opravdu tak pitomé nebo jestli si ze mě třeba nedělaly srandu.
Kamarádka ve městě mě ujistila, že nemusím mít obavu. V dnešní době se těhotné ženy sedět prostě nepouští. Ani ji samotnou nikdy nikdo nepustil a upozornila mě, že pokud to půjde, neměla bych jezdit s kočárkem autobusem, protože alespoň jí se to vždy vymstí.
A jak jste na tom Vy? Pouštíte nebo býváte puštěny? Jistě se mezi Vámi najde plno paní a slečen, co zažily něco podobného.
Autor: Dorie