Můj známý pracuje celý život jako řidič. Nejdřív jezdil s tirákem, zkusil si i práci řidiče náklaďáku a v současnosti vykonává práci řidiče autobusu. Jezdil dálkově, nyní řídí jen autobus městské hromadné dopravy. Za ta léta, co se řízením živí, zažil spoustu zážitků. A tak jsem se pár z nich rozhodla sepsat.

Marcel, tak se známý jmenuje, nejdřív jezdil dálkovou dopravu. Řítil se ulicemi měst i obcí v kabině tiráku a poznával tak svět. S ostatními řidiči vytvořili prima partu, která si ovšem také dělala malé či větší naschvály. Tak např. na jednom odpočinkovém místě zabavil jeden z řidičů druhého. A ostatní mu zatím namazali přední okno, dveře i kliku jeho kabiny hořčicí. Když se pak řidič vracel i se svým kamarádem k autu, nešťastně zakvílel: „Podívej se, co mi udělali? Celé auto mi namazali h…..m!“ Myslel tím lejno, které skutečně hořčice připomínala. Kamarád ovšem věděl o vtípku ostatních, přistoupil k autu a rukou setřel kliku kabiny. "To je jenom hořčice!" uklidnil řidiče.
Druhý den se vše opakovalo. Jen s tím rozdílem, že partička někde našla skutečné lejno a tím pak natřela kabinu řidiče. Ten se vracel za nějakou dobu k autu s jiným kamarádem. Kamarád spustil: „Podívej, Jardo, co ti udělali… Celé auto ti natřeli h….m.“ Jarek, přesvědčený, že se jedná o stejný vtip, přišel k autu a holou rukou setřel její kliku. Větu „To je jen hořčice“ už ale nedořekl. Nelibá vůně ho přesvědčila, že se tentokrát mýlí.

Jindy parta řidičů svačila a jako hlavní chod si vybrala tvarůžky. Po jídle chtěli vyhodit obaly, co po svačině zbyly. Vtom jeden z nich řekl: „To je škoda.“ Měl už v hlavě „dobrý“ plán. Mezi řidiči byl jeden, který byl tak trochu „fajnovka“. Zatímco ostatní jedli v podřepu na parkovišti, on se vydal do nóbl restaurace. Všichni o něm věděli, že se každou chvilku myje a v kabině auta si vozí mimo termosky s kafem také porcelánový šálek s podšálkem, aby měl kávičku z čeho pít. Tak právě tomuto řidiči nastrkali ostatní obaly ze své svačiny do topení. Pavel ovšem nic netušil. A protože byla zima, v kabině si topil. Jednou si Pavel postěžoval ostatním: „Tak nevím, jestli tu někdo vylil mléko nebo co, ale já už umyl dvakrát celou kabinu, a pořád nesnesitelně páchne.“ Až při třetím mytí nalezl obaly od tvarůžků. Stávalo se, že řidiči, který měl strach ze psů, jeho kolegové zavřeli do kabiny vlčáka, který se toulal po okolí. Vlčákovi dali věnec buřtů, a ten rád strávil chvilku v kabině. Když se ale vrátil majitel a otevřel dveře kabiny, místo pohodlného sedadla civěl na vyceněné zuby psa. Běžně přivazovali kamarádi za auto svým kolegům nejrůznější předměty, aby se měli čemu smát.

 Dnes Marcel rozváží lidi městskou hromadnou dopravou. Tam se podobné výstřelky provádět nemohou, ale i tak se nenudí. Lidé jsou totiž různí. A tak se setkal například s rodinkou, kterou musel upozorňovat, že na zadním sedadle zapomněla jedno z dětí. Paní měla tolik dětí, že toho jednoho drobečka si prostě nevšimla. Když jedna paní zapomněla na sedadle tašku, protože se věnovala svému štěňátku, a Marcel ji na to upozornil, přitom pohladil psíka a pochválil ho, jak se mu líbí, setkal se hned další den s milým, ale nevhodným dárkem: Paní mu přinesla další, úplně stejné, štěně. Nic nepomohlo, že Marcel vysvětloval, že doma má už psy dva. Od tohoto dne měl už tři psy.
Přestože je Marcel už starší vdovec, občas se setká s ženami, které se do něj zamilují. Nedávno mu jedna taková nosila v jídlonosiči obědy do garáží. Ženy se zbavil tak, že ji obelhal, že je ženatý. Žena se spokojila s jeho kolegou a dnes nosí jídlo do garáží dál, ale už ne Marcelovi.

Posledním Marcelovým „úlovkem“ byl zapomenutý notebook na zadním sedadle jeho autobusu. Marcel je dobrák od kosti, ani na okamžik ho nenapadlo nález si nechat. Určitě nějaký student notebook zapomněl a přijde si pro něj. Jaký byl jeho údiv, když si pro notebook přišla hned druhý den stará babička s šátkem na hlavě. „A to je vaše, babi?“ ptal se staré dámy. „To víte, že moje, moc ho potřebuju,“ odpověděla babička. Pak začala Marcelovi vyprávět, jak jela k dceři a v notebooku má recept na buchtu, kterou s dcerou chtěly včera večer péct. „Nakonec jsme dělaly palačinky,“ řekla babička. „Ale dnes tu buchtu upečem!“  Usmála se už babička a pohladila notebook. Marcel ale zapochyboval, zda je notebook její a chtěl důkaz. Babička hbitě otevřela přístroj, zadala heslo a snad hodinu ukazovala Marcelovi uložené fotografie, na kterých ona taky byla. A tak se Marcel virtuálně seznámil s celou babiččinou rodinou. Když zjistil, že se babička vyzná v počítačích víc než on sám, nechal si od ní dokonce v pár věcech poradit.

Kouzelná babička s notebookem odplula za dcerou péct buchtu a Marcel se rozjel vstříc novým dobrodružstvím…