Nekup to, když je to ve slevě!

Jedna moje známá je známá svými přemrštěnými nákupy. Sice celkové ceny jejího zboží nebývají až přespříliš vysoké, ale to konečné množství zboží, tedy konkrétně oblečení, je obrovské. Jsou to prostě tašky plné použitých hader…

Hlavní problém tkví v tom, že denně chodí do práce kolem jistého second-handu, kde už ji prodavačka zná a dokonce jí odkládá pod pult zboží, o kterém si myslí, že by se jí mohlo líbit. No chápete to? Šestnáct let po revoluci a ona má zboží pod pultem! A kdyby jenom to, dotyčná dáma prošmejdí i všechny věšáky a nepřestane, dokud nenajde něco, co uspokojí její touhu po novém kusu oděvu. Že je to mnohdy kus z různých důvodů zcela nepotřebný, což se ukáže až doma, to ji nemůže v žádném případě rozházet. Přece to nepůjde vracet, vždyť to stálo jen pár korun… Ale vzdát se toho kusu hadříku taky úplně nechce, jako že by ho třeba hodila do popelnice nebo podarovala nějaké charitě, to tedy ne. Co kdyby ji napadlo, k čemu by se to hodilo? Nebo co kdyby si třeba příště koupila něco, co by perfektně ladilo právě zrovna k tomuto?

Vůbec nejhorší stav nastává, když i sekáč potřebuje vyprázdnit své prostory pro nával nových, to se potom množí slevy typu „VŠE ZA 30 Kč“, „KUPTE JEDEN KUS A DRUHÝ DOSTANETE ZDARMA“ a podobně. Zdá se mi, že v tomto momentě dochází k pouhému přesunu zboží z místa na místo – tedy z onoho konkrétního obchodu s použitým zbožím do malého bytu mojí známé.

A tak se u ní doma hromadí skříně nepotřebnými kusy oblečení a už i sama majitelka se v tom množství jen stěží orientuje, když  ráno hledá, co na sebe. Nicméně nevyhodí nikdy ani kousek. Když jsem se jí tuhle ptala, proč stále nakupuje další a další blůzky, trička, sukně i kalhoty, které prakticky ani nenosí, osopila se na mě: „Co bych si to nekoupila, víš, kolik to stálo? No nekup to, když je to ve slevě!“