Halucinace, nebo duchové?

Začalo to, když jsem byla malá holka. Asi tak nějak před pubertou okolo 12 let. Bydleli jsme v paneláku a něco se mi tam nezdálo. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost,  ale časem se mi stávaly zvláštní divné věci. A vše se dělo většinou v obývacím pokoji.

Nejdřív jsem měla pocit, že někdo mě ve snu sleduje. Budila jsem se strachy. Pak jsem jednu dobu pořád vypínala televizi s domněním, že jsem ji už určitě vypínala. A jednou, když jsem ji vypla, tak se během chvilky zase zapla. Úplně mě zamrazilo z toho v zádech, ale ať jsem se snažila ji vypnout sebevíc, tak to nešlo. A během chvilky se pak sama zase vypla. Utekla jsem rychle ven a měla strach se domů vrátit, neboť rodiče byli v práci a moje mladší sestra byla venku s kamarádkama. 

Čekala jsem na rodiče před vchodem a vše jsem jim řekla a oni mi odpověděli, že to mohlo být elektřinou. Tak jsem to nechala být.  Asi za rok jsem usnula s naším psem v obýváku a v noci mě vzbudil nepříjemný pocit. Najednou jsem slyšela, jakoby někdo po jedné noze skákal po neviditelných schodech k nám na balkon... - slyšela jsem to blíž a blíž. Když už jsem měla pocit, že je to na balkoně, utichlo to. Pes se najednou zvedl, zavrčel a utekl.  Vtom jsem dostala strach. Otočila jsem se ke zdi a přimáčkla jsem se na ni, co nejvíc to šlo. Vtom jsem cítila, jak se pomalu otvírají dveře od balkonu a cítila vánek. Chtěla jsem utéct, ale strach mi to nedovolil, a otočit se jsem měla ještě větší  strach. Takhle jsem tam asi ležela 5 minut a když jsem sebrala odvahu a nic se nedělo, tak jsem se protáhla a jak jsem položila záda na pohovku, ucítila jsem, jak jsem si lehla na něčí ruku a uslyšela hroznej zvuk, ze kterého mně ještě teď jde husí kůže. Nečekala jsem už na nic...ani jsem se nepodívala a utíkala k mamce do ložnice a začala jí tam  brečet, že mám strach. Mamka mě pustila k sobě a já spala zbytek  noci u ní.

Tyto prapodivné věci se nejvíc stávaly pak okolo mého 15. - 16. roku. V koupelně na mě z poličky spadly natáčky... Slyšela jsem zvuk, jako když něco se šoupe a když jsem zvedla hlavu vzhůru směrem k poličce, už jsem jen viděla natáčky, jak na mě padají a dala si jen tak tak ruce před obličej. Byla jsem z toho vyděšená, nevěděla jsem, komu se mám s tím svěřit, aby si o mně nemysleli, že jsem blázen.  Až jednoho dne jsme s mamkou seděly v obýváku a zrovna dávali nějaký napínavý film a já slyším v tom nejnapínavějším, že si mamka zrovna teď míchá kafe. Tak jsem se otočila na ni a chtěla jsem ji upozornit, ať to ztiší a vidím mamku, jak sedí a s  údivem se dívá na stůl. Kouknu se a lžička visela nad hrníčkem a bouchala jen koncem o stěny hrníčku..., za chvilku se zastavila a spadla do hrníčku. Koukly jsme se  na sebe a já jen řekla: "viděla jsi to?" A mamka jen  kývla hlavou, že ano, taky tak ustrašeně jako já. Řekla jsem jí, co se mi stalo s těma natáčkama a balkonem a byla jsem ráda, že to můžu někomu říct.

Pak jsem tyto jevy brala jako samozřejmost a dalo by se říct, že mě už nic nevyvedlo z míry. Začínala jsem si zvykat. Vždy jsem jen něco slyšela.
Například v obýváku jednu  noc bylo slyšet, jakoby se někdo neviditelný projížděl na kole a ještě cinkal zvonkem. Pak začalo hrát rádio nahlas a já  v domnění, že to zase moje sestra blbne, jsem zařvala, ať to ztiší. Ztichlo to, ale jen na chvilku. Během pár minut zase rádio řvalo. Tak jsem šla vzteklá do kuchyně, že vynadám sestře a když už jsem jí chtěla vynadat, tak koukám a kolečko na zvuk u rádia se točí doleva a ztišuje se... A utekla jsem zase ven.

Pak byl najednou delší dobu klid a já si řekla, že už snad všechno bude v pořádku. Koupili jsme dům  v mých 15 letech a odstěhovali se. Asi po měsíci bydlení jsme s mou sestrou spaly,  a vtom mě sestra vzbudila a cloumala mnou a řvala: "Káťo! Káťo! On jde sem," a schovávala se za mnou ke zdi a ukazovala směrem na dveře. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nic jsem tam neviděla. Řekla jsem jí, že se jí asi něco zdálo, a ať si lehne ke mně ke zdi a spí. Lehla si a já ji hladila po hlavě a uklidňovala. Když jsem už zabírala, slyšela jsem, jakoby někdo chodil po pokoji. Sestra jen se na mě podívala a řekla šeptem:"Slyšíš to?" a já, aby neměla strach jí řekla, že ne a hladila a uklidňovala. Pak jsme usnuly.  Ráno jsem se jí ptala, co tak řvala, co se jí zdálo?? Odpověděla, že u dveří stál starší silnější chlap a měl velký červený nos. Druhý den mi to nedalo a šla ven a snažila se zjistit, kdo bydlel před náma v tom baráku. Zjistila jsem, že nějaký starší pán, silnější, kterého zajel vlak.

Šel prý jako vždy opilý po kolejích a nevšiml si, že vlak jede. Tak jsem se zeptala, zda měl velký nos?? A z odpovědi mě mrazilo... "Ano, měl a červenej, jak byl věčně opilej." V tu chvíli jsem už o ničem nepochybovala, jen jsem nechápala ... Proč??? Po tomhle zážitku byl zase nějakou dobu klid. Jednoho dne u nás spal můj kamarád. Ráno jsem vstala, že si udělám snídani a kávu. Stála jsem kousek od skleněných dveří a jak jsem si zalívala kávu, vidím za dveřma bílou siluetu, jak jde směrem ke zdi na druhou stranu pokoje. S domněním, že kamarád už vstal, jsem šla dovnitř a koukám, a v pokoji nikdo. Tak jsem si jen řekla, že se mi to asi jen zdálo. Asi za 10 minut přišel kamarád z venku, byl si něco koupit k snídani. Svou historku jsem mu řekla a on na mě kouká a říká: "Je to divné, já taky viděl tam někoho jít a nikdo tam nebyl." Začala jsem mít strach, že tohle nikdy neskončí... Opět byl nějakou dobu klid, až  v ten jeden večer... Vždy jsem usínala s rádiem, které jsem dostala od jednoho známého. Blikala tam barevná hudba. Vždy jsem si dala potišeji a poslouchala písničky a dívala se na světýlka, jak blikají a usínala u toho. Najednou jsem  cítila zvláštní tlak v uších a neslyšela  nic..., ani tu hudbu. Jen viděla ta blikající světýlka. Vtom jsem cítila tlak na hrudi a jako kdyby mě někdo chytil kolem boku. Nemohla jsem v tu chvíli ani mluvit, ani se hýbat..., ač jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Během chvilky to přešlo, ale já si myslela, že to trvá celou věčnost. Po pár minutách bylo uvolnění a já slyšela zase a mohla zařvat do ticha, až jsem vzbudila sestru. Lehla jsem si tentokrát já k ní. Po nějaké době jsem usnula. V noci jsem se vzbudila s divným pocitem, jak jsem otevřela oči, znova ten tlak v uších a já čekala, kdy se něco stane. Z rohu jsem slyšela pytlík, jakoby ho někdo muchlal a slabý hlásek, kterému jsem nerozuměla. Zařvala jsem: "CO???" a odpověď nedostala. Bylo pak zase ticho. Usnula jsem a v tu noc se ještě jednou a naposledy probudila. Sedla jsem si na posteli a jen koukala všude okolo, když jsem zase cítila ten tlak v uších. Najednou jsem si všimla v odrazu ve vitríně, že nějaký mladý kluk okolo 18 let chodí okolo mé postele a čte si velikánskou knihu. Vůbec si mě nevšímal, jen chodil okolo a upřeně se díval do té knihy. Když jsem se podívala do pokoje, nikdo tam nebyl..., ale v odraze jsem ho viděla. Chytla jsem sestru za ruku a začala s ní lomcovat. Nešla probudit..., tak jsem se na  ni otočila a lomcovala s ní víc... Sestra se vzbudila a a kouká na mě, co se děje, ukázala jsem směrem na vitrínu, ale ten kluk tam už nebyl...

Vůbec si tohle všechno nedovedu odůvodnit,  ale od té doby se už nic záhadného nestalo. Je tomu už 13 let, co se to stalo naposledy. Setkávám se s lidmi, co mají podobné zážitky a jsem ráda, že nejsem v tom sama. Ale kdo si to nezažije, neví a nevěří. Nebo věří, ale nemá důvod věřit. Já ten důvod mám, jen nevím, proč se to stalo.