Jak jsem pomalu, ale jistě zhubla

Už jako dítě jsem byla velmi "oplácaná". Nikdy jsem se nevyhnula posměškům ze strany spolužáků i okolí, kteří neustále kritizovali mojí postavu. Nebylo mi k ničemu, že jsem chytrá a že ve škole všechno zvládám tzv. "levou zadní", prostě jsem díky vlastní morbidní tloušťce mezi své soukmenovce nikdy nezapadla. Navíc jsem začala nosit brýle, takže kombinace s mojí váhou a inteligencí byla ještě větším utrpením. Styděla jsem se za sebe a za svá kila a potajmu jsem si doma i poplakala.

Ve 14-ti letech moje váha dosáhla na tehdejších 166 cm hrozivých 100 kg. To už zasáhla moje maminka, která již bohužel nežije a začaly jsme společně cvičit a jíst zdravou stravu. Měla jsem podporu pouze v ví. Otec a bratr se pouze nad mým snažením výsměšně bavili. Za 4 roky se mi díky maminčině podpoře a také své vůli podařilo zhubnout na neuvěřitelných 50 kg.

To jsem ale nebyla já a zdálo se mi to hodně málo. O kluky jsem v té době neměla nouzi, ale to už by byl jiný příběh, který bych spíš nazvala "Milostné neúspěchy a tragédie".

V současné době si udržuji váhu 55 kg na 170 cm.A jsem více než ve svých 26-ti spokojená. Na svá "tučná" léta hledím raději se zavřenýma očima, nechci již na toto trauma a zážitky s ním spojené raději ani vzpomínat. Tímto článkem bych chtěla apelovat na hubnoucí čtenářky, že zhubnout se dá pomalu ale jistě a s rozumem ještě lépe. Nemá cenu se mořit nesmyslnými dietami a následně pak dvojnásobným jo-jo efektem, anebo se propracovávat až k PPP.

Důležité je naučit se mít ráda sama sebe a své tělo a být se sebou spokojená.

Zdravím všechny chytré ženy.

Pavla
Chytrá Žena – čtenářka