Když jme ke kýženému místu dorazili, vypadalo všechno celkem dobře. Na moderním hřišti vybaveném několika skluzavkami, trampolínami, pískovištěm a nejrůznějšími lezeckými konstrukcemi se prohánělo plno dětí. Terasa byla plná dospělých, kteří si vychutnávali odpolední kávu nebo jen tak lelkovali a občas očkem mrkli na své ratolesti.
Ovšem uvnitř samotné restaurace to vypadalo úplně jinak. Přesněji řečeno, byli jsme tam sami. Řekli jsme si, že tou bude asi tím horkem a posadili se ke stolu. Číšník několikrát prošel okolo nás od výčepu do kuchyně a zase zpět, ale nikdy si nás nevšiml. Jídelní lístek také nebyl nikde v dohledu, takže se manžel nakonec naštval a zastoupil mu cestu s dotazem, co si můžeme dát k obědu. Odpověděl, že kung-pao nebo řízek. Poněkud malý výběr na restauraci o letním víkendovém provozu, ale budiž. Objednali jsme si ještě dvě sklenice kofoly a čekali.
Zpočátku jsme se trošku bavili pohledem na evidentně nešikovnou servírku u baru, která nám po malých trošičkách natáčela kofolu. Smích nás ale velice brzy přešel, protože natočení dvou sklenic jí trvalo skoro čtvrt hodiny! Pomoc! A to jsem netušila, co nás ještě čeká.
Po dalších dvaceti minutách čekání jsme začali být mírně nervózní. Tehdy dvouletý synek už pobrekával hlady a já se vydala do kuchyně s dotazem, kdy že to jídlo bude. Abyste rozuměli, číšníka jsem od té doby nezahlédla a servírka u baru jen nechápavě krčila rameny. V kuchyni jsem našla kuchaře i postrádanou obsluhu v družné řeči s cigaretou v puse. Plotny byly studené. Zasyčela jsem něco o tom, ať sebou mrsknou, jinak odcházíme bez placení. Povedlo se, za dalších dvacet minut bylo jídlo na stole. Jeho kvalitu raději popisovat nebudu. Řízek ještě ušel, ale za takové kung-pao, které jsem dostala já, by se musel stydět i učeň prvního ročníku!
Rozhodli jsme se neriskovat kávu, ale Gábísek ještě prosil o lineckou hvězdičku, kterou viděl v prosklené vitríně. Řekli jsme si, že tohle přece nemůže tak dlouho trvat. Omyl, mohlo. Servírka nám zákusek odmítla vydat s tím, že musíme počkat na kolegu. Pak se i ona někam ztratila a my zůstali v prázdné hospodě sami. Manžel se naštval, vyndal z vitríny kýžený zákusek a odpočítal na barový pult naši dlužnou částku do haléřku přesně. O žádném dýšku nemohla být ani řeč. Opustili jsme hospodu značně mrzutí a mizerně najedení. Naštěstí jsme brzo narazili na stánek s langoši. Myslím, že jsem tak dobrý langoš ještě nikdy nejedla!
Notburga - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz