Najednou je život úplně nesnesitelný. Problémy v zaměstnání, kdy termíny začínají přerůstat přes hlavu, věčné pozdní návraty domů, býváme tak utahané, že doma nezvládáme druhou směnu, děti občas vyvedou neplechu, manžel si myslí, že jsme snad roboti k neutahání...
To pak stačí někdy maličkost a ta spolehlivá a vždy zodpovědná, za všech okolností chápající žena vybuchne pro úplnou hloupost, kterou by jindy řešila s úsměvem a mávnutím ruky.
Tak se mi stalo, že jsem v předvánočním blázinci, kdy jsem si ještě o víkendech tahala práci domů, takže už jsem lezla rodině na nervy, přišla domů až večer kolem deváté hodiny. Záclony, které jsem ráno ještě vyprala,

Tak mi nádherně ujely nervy, že jsem již v chodbě začala ječet jako Viktorka u splavu. Dcera tomu dala korunu, když řekla: "Uklidni se, choleriku!" Tak to byl můj konec, začala jsem brečet jako pominutá.
Dcera okamžitě vymáchala záclony, a když kolem půlnoci visely na oknech, klidně řekla: "Podívej, mami, tys měla ten vztek ventilovat tím, žes měla okamžitě ty záclony máchat a ne tu ječet na celý barák. Všechno bys ze sebe vybila tou prací."
Vlastně jí vůbec nedošlo, že jsem celý den nic nejedla, potřebovala se osprchovat a ráno o půl páté opět vstávat a začít ten kolotoč nanovo.
Takže dnes již odmítám dělat otroka v práci a rodině jsem oznámila, že část víkendů budu věnovat sama sobě, tedy - trochu se tělesně zušlechtím, občas si zajdu s kamarádkami na kávu, přečtu si kousek knížky, pustím krásnou muziku a třeba si klidně zahraji na počítači nějakou hru.
A vlastně jsem zjistila, že to jde. Jen so nesmím připustit myšlenku, že jsem nepostradatelná. V práci jim došlo, že budu dělat pouze tolik, zač jsem placená, a nedoplácí na to ani moje rodina.
Dnes jsem nejspokojenější člověk, který se dokáže zasmát sám sobě.
Držme se tohoto pravidla všechny, nic si nesmíme nechat přerůst přes hlavu, protože bychom v tom blázinci skutečně skončily.
Zdenka58 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz