Kouzelný víkend

Tito lidé jsou velmi upřímní, vděční, nezáludní a hlavně vycítí, kdo je má opravdu rád, s takovými lidmi se vždy přijdou pozdravit, postěžovat si, nebo ho třeba i pohladit.

Nejsem terapeutka, ale nikdy se mi nestalo, že by za mnou nepřišli při příchodu do práce a odchodu pozdravit se, svěřit či poprosit o zjednání nápravy, dělala jsem to vždy ráda a často svoji vlastní práci honila po večerech a víkendech.

V jedné z dílen pracoval člověk, který byl odborník na slovo vzatý, jak co se týká práce, tak ve vztahu ke klientům, jenže vedení firmy, které nemělo k těmto lidem vztah, nesneslo, že měl ten pan mistr s velkým M větší přirozenou autoritu. Velmi neférovým způsobem se Jiřího zbavili, podrobnosti popisovat nebudu, protože je to téma na jiný článek.

Nikdo z ostatních zaměstnanců se Jirky nezastal, dělali mrtvého brouka a ani se s ním nerozloučili. Nejsem typ, který drží ústa a klidně jsem pár „děcek“ (jsou to dospělí lidé, ale já jsem pro ně byla taková náhradní máma), naložila do auta a jeli jsme milého Jiříka navštívit, radost byla oboustranná.

Při "válečné" poradě jsme se domluvili, že vždy ke konci června si uděláme víkend plný her. Nikdo ze zaměstnanců se nepřidal, a tak mi pomohla dcera. Se souhlasem rodičů se v pátek po pracovní době jelo na výlet do Koryčan.

Bylo to báječné, jídlo a spacák si bral každý sebou, ne každý si totiž mohl dovolit stravovat se v restauraci. Jeli jsme linkovým autobusem, Jiří zajistil u známých, že můžeme zdarma okupovat jejich louku, na které mají odstavený železniční vagon s maličkou kuchyňkou a matracemi na spaní. Vždy nám posekali louku a kouzelný víkend mohl začít.

Podmínky byly sice velmi primitivní, vařili jsme si na ohýnku, dcery majitelů louky nám pomáhaly při přípravě jídla i různých soutěží, diplomy většinou vyrobila dcera ještě doma. Bylo nutné vymýšlet taková ocenění, aby nikomu nebylo líto, že nevyhrál. Večer se zpívalo při kytaře a hajdy na kutě, odvážní spali pod širákem, protože všichni se do vagonu neposkládali.

V sobotu vždy následovala velká túra, do ji nezvládl, toho dcera převezla autem a šli nám pomalu naproti. Největším zážitkem pro naše miláčky bylo, když nás dobrovolníci, kteří opravují zříceninu hradu Cimburk, pustili do jediné obyvatelné místnosti, zatopili v krbu a každý z nás si mohl opéct svůj špekáček. To bylo radosti!

Zpáteční cesty jsme obměňovali, jednou na sv. Klimentek, pozůstatek Velké Moravy, koupaliště, nebo do turistické hospůdky Kameňák na vyhlášený pivní sýr.

K večeru - příjemně unaveni - jsme si udělali večeři ze společných zásob, zahráli další hry a zase skončili u písniček a táboráku.

V neděli po snídani se vše vzorně uklidilo, aby po nás nezbyl jediný papírek, a pochodovali na autobus.

Loučení bylo vždy velmi dojemné. Každý rok nás jezdilo stále více.

Škoda, že za poslední tři roky se již žádný výlet neuskutečnil. Dcera má dvě malá mrňata, já jsem byla na několika složitých operacích a novému vedení firmy přišlo velmi vhod, že známé potížistky již chodí pouze s klienty na bowling, nebo je zvou k sobě domů.

A pan Jiří bohužel tak těžce onemocněl, že jsme pouze v telefonickém kontaktu.

Snad příští rok se dáme zdravotně natolik do kupy, že opět obnovíme kouzelné víkendy, při každém setkání se totiž „děcka“ ptají, kdy zase pojedeme na výlet.

Naše mrňata již budou moci jet s námi, já už snad budu moci chodit a pevně věřím, že hlavní člen našeho spolku, Jirka, bude opět zdráv.

Někdo přece musí udělat radost lidem, za které se mnozí stydí a nikam mezi zdravé lidi je nevezmou.

Naše společnost má velké rezervy a dluhy vůči postiženým lidem, oni přece nemohou za to, že se takoví narodili. Naučme se k nim chovat jako k sobě rovným a pomáhejme jim učit se normálně žít.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10