Honza

Petra se chystala ke své kamarádce na víkend. Jejího syna Jirku měla na starost babička a ona s Hankou chystaly „babský víkend“. Těšila se na ta občasná setkání tak, jako se malé dítě těší na novou hračku. Byla mladá na to, aby seděla sama doma s tříletým klučinou, kterého si možná pořídila dřív, než její kamarádky, ale nelitovala toho, že ho má. Ne, nemohla tušit, že se jeho otec vytratí dřív, než se maličký narodí. Zvládala péči o dítě sama, občas ale musela vypadnout. Musela si pročistit hlavu, pobavit se s Hankou, svou nejlepší kamarádkou.

     Cinkla dvakrát, tak, jak si kdysi s Hankou dohodly svůj signál, a dveře se rozletěly. Háňa se v natáčkách tvářila sladce a pitomě zároveň. Vtáhla kamarádku do bytu a objala ji. „Večer půjdem do společnosti, zapařit, ať přijdem na jiné myšlenky,“ našpulila pusu a nedovolila Petře, aby protestovala. Ta sundala kecky a rezignovaně sedla na židli v kuchyni. Chtěla si u Hanky odpočinout, načerpat síly. Znala ale kamarádku a věděla, že jí nedovolí vymanit se z jejího plánu.
„A kam, nemám nic na sebe,“ řekla jen, víc pro sebe, než ke kámošce. „Tady máš.“ Hanka skočila ke skříni a prudce ji otevřela. Měly stejnou velikost, stejný vkus, byly jako dvojčata.

     Nakonec byla ráda, že si na diskotéku vyšly. Docela se pobavila. Usnuly k ránu a spaly skoro do dvanácti. K obědu si nechaly donést pizzu, popovídaly si o mužských, a Petra musela pomalu zajet k mámě pro malého. „Jde druhý den do školky, tak ať není unavený,“ řekla ke kamarádce. Nemusela to říkat, Hanka věděla, co všechno musí Petra zvládnout. Pak mrkla směrem ke kamarádce: „Jsi už dlouho sama, nechceš chlapa?“
„A kde ho vezmu?“ zeptala se Petra a rozhodila rukama. „Aby se postaral nejen o mě, ale i o Jiříka. Aby pracoval, nepil, nekouřil a byl dostatečně aktivní. Víš přece, jak ráda chodím po horách, plavu a hraji tenis.“ To Hanka věděla moc dobře. Právě sport byl to jediné, čím se obě kamarádky lišily.
„No, někoho bych měla. Je sice možná kapku menší, ale je to sportovec!“ Řekla Hanča a důležitě zvedla ukazováček.
„Jak menší? Menší než já?“
„Kapku.“
„A co je zač?“
„Bývalý soused. Před šesti měsíci se rozvedl a odstěhoval se. Jeho žena bydlí v posledním patře,“ ukázala Hanka do vzduchu. „A hledá prý babu. Jenže je moc na sport. Jako ty.“
„Já nevím,“ zaváhala Petra.
„Ale já vím, nech to na mně.“

     A tak se stalo, že Petře jen několik dní na to přišel milý mail:
„Ahoj Petro,
Jmenuji se Honza. Jsem jen o tři roky starší, než Ty, ale někdy se cítím na deset. Tolik mám v sobě energie. Rád jezdím na hory, plavu, hraji míčové hry a vůbec dovádím. Jen od rozvodu nemám s kým to páchat. Pracuji, nekouřím, téměř nepiji (vyjma vody). Děti také miluji, jen zatím žádné nemám.
   Nebudu se dlouze rozepisovat, vím, že dohodnuté rande není možná tak romantické, ale rád bych Tě pozval třeba na kávu, nebo na zmrzlinu, a Tvého syna samozřejmě také. Toho jen na tu zmrzku.
   Budu se těšit, pokud napíšeš, na viděnou. Honza.“

     Petra četla a četla. Ne, že by se jí psaníčko nelíbilo, ale… Nakonec Honzovi napsala.
Vyměnili si ještě pár mailíků a konečně se viděli. Netušila, že oné „trochu“ menší je dobrých 15 centimetrů. A tak, ač nerada, musela se Honzově výšce usmát. Ten si toho jistě všiml, zachoval ale kamennou tvář.
Den uběhl nezvykle rychle. Nebýt Honzovy výšky, řekla by, že potkala svůj ideál. Rozuměli si, a moc. Honza byl aktivní sportovec, tak, jako ona. Neodpustil jí ale její přivítání. Začal ji brát jako kamarádku. To Petře nevadilo. Kamaráda žádného neměla, tak proč nepřijmout Honzu? Začali si pravidelně volávat, občas se i viděli. Občas, na chvilku. A Honza se rozhodl, že si stůj co stůj najde partnerku.
Jednou mu ze srandy řekla: „A mně nechceš?“ Neřekl ne, jen jí připomněl, že se stydí za jeho výšku. „Nestydím. Jsem pro tebe ideál. Sportuji a máme stejný styl humoru.“ A měli. Ale Honza si nevěřil. Nedokázal si představit, že by s ním ta pěkná, vyšší holka zůstala.

     Když Petra byla přesvědčená, že ji Honza nechce, rozhodla se mu dohodit pár svých nezadaných kamarádek. Přestože všechny do jedné byly fajn kamarádky, Honzovi se vždy na nich něco nezdálo. A když už to vypadalo, že by si Honza nějakou vybral, nechtěla zase ona jeho. Až Martina, kamarádka ze základní školy, se mu zalíbila. Když však zjistil, že nesportuje, nebyl ani s ní spokojen. Tehdy Petra pochopila, že není chyba v ní, ale v Honzově náročnosti. Ale Honza nezahálel. Nějak se seznámil s další dívkou. Když však zjistil, že je vážně nemocná a nemůže ho doprovázet na výšlapy po horách, nesmí sportovat a celkově se musí šetřit, opustil i ji. Petře moc vadilo, že se zkoušel seznámit se ženami, které jí, z jejího pohledu, nesahaly ani po kotníky. Měla ale Honzu ráda, proto mu odpustila. Volávali si víc a víc, Honzík se jí svěřoval, spolu se smáli, ale nikdy spolu nechodili. Vše, co si k ní Honza dovolil, byla jen letmá kamarádská pusa.

     Pak ale Honza onemocněl. Zjistili mu závažný nedostatek vitamínu B12, měl postiženu kostní dřeň, jeho tělo se potýkalo s poruchou, způsobující, že tělu chybělo železo. Byl unavený, malátný, většinu času trávil v nemocnici, kde mu podávali injekčně léky i potřebné vitamíny. Nemohl sportovat, chodit ven a všechny jeho potenciální partnerky ho opustily. Všechny, až na jeho kamarádku.
Petra se mohla na Honzu vykašlat také. Vždyť ji nikdy, na rozdíl od hordy neschopných a nafintěných holek, za partnerku nepovažoval. Radil se s ní jako se ženou, co má těm holkám říct, jak se k nim chovat, a vůbec netušil, jak tím Petru zraňuje. Ale teď tu ležel, bílý jak stěna na nemocničním lůžku a Petra s ním hodně soucítila. Přinesla mu banány a džus, nějaké další ovoce. A byla mu nablízku. Utírala mu pot z čela, držela ho za ruku, když mu nebylo dobře. Nevyčítala, nepřipomínala, kolikrát jí řekl, že je pro něj velká. Jen seděla a hladila svého kamaráda po ruce.

     Nevím, jak to bylo s Petrou a Honzou dál. Vím jen, že Honza hledal na mnoha místech a netušil, že jeho štěstí je denně na telefonu. A přijde i tehdy, když onemocní a ostatní se na něj vykašlou…