Lékařská péče

Tento všeobecně zažitý pojem začíná v mých uších stále více rezonovat. Je možné používat ho pro to, co „funguje“ v naší zemi?!

Chápu mnohé a snažím se také dívat na věci z druhé strany. Ale ať se dívám odkudkoliv a jakkoliv, jsou věci, které prostě chápat nelze.

Když před lety naše rodina řešila nemoc dědy, kterému bylo 65 let, věděli jsme téměř každý detail. Tedy i to, že děda začal mít potíže s jídlem, neustále ho bolel žaludek, a tak zašel k obvodnímu lékaři. Nic ale nezjistili a tak se vrátil domů. Když bolesti a problémy neustávali, šel tam znovu. A znovu nepochodil. Člověk by si myslel, že je hypochondr. Ale skutečnost byla jiná. Návštěvu opakoval tolikrát, až se po asi PŮL ROCE, dočkal podrobnějších vyšetření, při nichž bylo zjištěno, že má nádor v žaludku. Bohužel už takové velikosti, že mu musel být žaludek odebrán. Rakovina sice nemetastázovala, tudíž se žádné další nádory neobjevily, přesto – bez žaludku se dlouho žít nedá. Sice částečně jeho funkci přebere slinivka, ale to co on nezvládne. Děda tedy po půl roce zemřel.

S druhým mým dědou to bylo obdobné. Také u něj byla zjištěna rakovina, tentokráte tlustého střeva. Tam tady byla pravděpodobně chyba jeho přístupu, a to že šel k lékaři až když bolesti nešly snést. Ovšem v jeho případě bylo vše o mnoho delší a snad o to útrpnější. Následkem první operace bylo oslepnutí. Takže děda ležel, neviděl, měl umělý vývod a prakticky čekal na smrt. Ovšem, je to osud a nic s tím neuděláme, ale to jak to celé bude probíhat, to už ovlivnit lze. A když nám dva dny po operaci lékař po telefonu oznámil, že má děda potrhané všechny stehy – prý od kašlání, bylo nám to divné, ale tak dalece jsme nehloubali. Až po dost dlouhé době se jedna sestřička prořekla, že tenkrát děda upadl na zem, když s ním po operaci manipulovali. Stejně tak s velkým zpožděním jsme se dozvěděli o tom, že mu selhaly ledviny – nikdo se neobtěžoval o tom ani zmínit!

To vše mi připadá kruté, nelidské a hlavně nedůstojné člověka.

Stále však jsem měla někde uvnitř takovou malou polehčující okolnost, že byli přeci jen docela staří (samozřejmě tím nezdůvodňuju ani neomlouvám, to jen moje vnitřní chápání bylo na tomhle základu).

Když ale nyní stojím před skoro stejným problémem a jedná se o dítě – naprosto se mi příčí to vyslovit nahlas! Jak je možné, že když mladý kluk v začátku puberty začne navštěvovat obvodního lékaře s nezvyklou únavou, že mu alespoň neodebere krev? Vždyť je to tak jednoduché! Dělají to denně! A z krve by jistě bylo patrné alespoň to, že „něco“ není v pořádku. Pak by se dalo zjišťovat co. Ale poslat ho domů, s tím, že mu nic není, když nic neudělám… jak může spát?! Jak se může vyrovnat s tím, že ovlivní život člověka takovýmhle způsobem jen kvůli… lenosti, lhostejnost… co já vím. Ne jednou, ne dvakrát ale asi pětkrát ho takto poslala domů. A když pak jeho matka oklikou přes všemožné známé a kamarády dostala syna na vyšetření, zjistilo se, že má rakovinu lymfatických uzlin. Že má plný hrudník nádorů. Ty přeci nevyrostou ze dne na den! A i nadále není vyřešeno, to když matka očekávala, že syna hospitalizují a bylo jí pozdě oznámeno, že v pořadníku není místo, ať počká půl roku! Půl roku v takovém případě?!!!
Je možné pochopit takový postup?

A další a další příběhy. Jeden, co mi vyprávěla maminka o své známé – její malá holčička si neustále stěžovala na bolesti ručiček, říkali, že si vymýšlí. V pěti letech zemřela na rakovinu kostí.

Ale „méně závažné“ případy, když se miminku nevyvíjí dobře kosti a mamince řeknou, že si musí rehabilitaci buď zaplatit anebo bude muset půl roku čekat, protože je plno všude tam, kde berou na pojišťovnu? Co je to za přístup sakra? Vždyť u batolete je rozhodující každý den, týden, natož půl roku! A co má ta matka dělat, když na zaplacení prostě nemá peníze? Na co platíme pojištění? Co je tohle vůbec za systém?! Dá-li se to tak nazvat…

Nehážu všechny doktory do jednoho pytle, to jistě ne. Najdou se i tací, kteří plní své povinnosti a chovají se lidsky, ale jsou to výjimky. Nemělo by to být alespoň naopak? Nikdy se nepodaří vyvarovat všem takovým „doktorům“, kterým je jejich práce nepříjemnou rutinou a podle toho se chovají, ale myslím, že by naprosto stačilo dostat se do stavu, kdy takoví lékaři budou velikou výjimkou a ne takřka pravidlem.

Neměli bychom se nějak bouřit, nějak to řešit?

Ev6703 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete