Lyžování s Honzou

Protože se blíží zima, vzpomněla jsem si na to, jak jsem si před lety vyjela s kamarádem Honzou na lyže. Honza pracoval v podniku, který organizoval pro své zaměstnance, jejich rodinné příslušníky, ale i blízké a přátele zájezdy, včetně těch lyžařských. A právě na takovýto jednodenní lyžařský zájezd mě jednou Honza pozval. Nebyla jsem moc dobrý lyžař, ale lyže a skromnou lyžařskou výbavu jsem doma měla. Hory miluji a Honza byl dobrý kamarád, nemohla jsem ho odmítnout. A tak jsem mu slíbila, že s ním na hory pojedu.

To byla ještě doba, kdy se lyžovalo v klasických lyžácích, zavazovaných na tkaničky, i když ti, kteří na lyže jezdili pravidelně, už měli tehdy moderní přezkáče. Já, ani Honza, jsme mezi tuto elitu nepatřili. Naše lyže zdobilo tehdy jasně červené vázání Kandahar, já měla již moderní kovové hůlky na lyže, ale Honza měl ještě hůlky z bambusu. Tím jsme si ale nehodlali den na horách nechat zkazit. A tak jsme se oblékli, já už měla červené šponovky, které jsem doplnila svetrem a sportovní bundou, Honza měl ale jen tenké šusťákové kalhoty, pod které si podvlékl tepláky. Bundu, kterou měl do města, doplnil dlouhou pletenou šálou, kterou mu upletla maminka a čepicí ve stejném designu. Byl k nepřehlédnutí. A vyrazili jsme. V batohu jsme měli svačinky a Honza si přibalil také termosku, tehdy ještě s klasickou skleněnou termovložkou, plnou horké kávy, doplněné troškou rumu pro zahřátí.
Ostatní naši „spoluúčastníci zájezdu“ byli mnohem lépe vybaveni. Měli již moderní vázání, sportovní kombinézy i přezkáče na nohy. To nám ale nevadilo. My si den i tak užijeme.

Přijeli jsme na parkoviště a s lyžemi přes rameno jsme vyšli vstříc dobrodružství. Z dálky sjezdovka vypadala přívětivě, ale jak se postupně zmenšovala vzdálenost mezi námi a sjezdovkou, tak se z ní stával strmý a pro nás nepřekonatelný „svah smrti“. A tak zatímco se ostatní stavěli do řady na vlek, my se nepozorovaně vyplížili. Spásou nám byl ukazatel s nápisem „Dětský vlek“, podle něhož jsme došli až k mírnější sjezdovce. Usoudili jsme, že tuto sjezdovku sjedeme i my. A tak jsme se odhodlaně postavili mezi děti a pár stejně nezkušených dospělých, jako jsme byli my. Pár dětí před námi vyjelo nahoru, na řadě byl Honza.

Vlek poma byl pomalý a nízko posazený, přesto, nebo snad právě proto, na něj neuměl Honza nasednout. Když jsem vyjeveně sledovala, jak Honzovi vyjela z ruky další tyčka s barevným terčíkem, provozovatel vleku zvrátil oči v sloup, zamával rukama a najednou zařval: „Stop!“ Nechal celý vlek zastavit, Honza konečně nasedl a jel za řadou prázdných terčíků vzhůru. Já byla v tomto profík, nasedla jsem napoprvé a následována dětmi jsem vyjížděla na svah. Nahoře se Honza pustil trochu dřív, než měl, kecl sebou do vyjeté koleje, a tak i já musela sestoupit z vleku o kousek níž. Podařilo se mi sebrat Honzu, který křičel na zemi, že je mu zima.

Myslím, že jsem zaslechla také něco jako lamentování, že už má lyžování až nad hlavu a chce domů. Přesto stanul na vrcholu. „Jeď!“ dodala jsem mu odvahy. Honza zkřížil nohy, začal couvat a na náznak odporu rychle kroutil hlavou. „Neboj, to sjedeš,“ řekla jsem. Ale Honza se k ničemu neměl a mně už začínala být zima. V dobrém úmyslu jsem ho šťouchla a Honza se rozjel. Viděla jsem, jak za ním plápolá jeho proužkovaná pletená šála, jak rozhazuje rukama, na kterých se bimbají jeho bambusové hůlky a pak už jen bílý oblak sněhu, jak vjel mimo sjezdovku…a pak už nic. Honza zajel mezi smrčky, které lemovaly sjezdovku. A tak jsem sjela k těm místům, kde jsem naposledy viděla obláček sněhu. „Honzóóó!“ zakřičela jsem a ruce si dala k ústům, aby mě můj kamarád lépe slyšel. V tu chvíli jsem si všimla Honzovy šály na jednom ze smrčků. Asi se zachytila při jeho zběsilé jízdě. A tak jsem smrček odstrojila a ve stejnou chvíli jsem také zaslechla Honzovo lamentování: „Nech mě tady umřít!“ Jela jsem po vyjeté koleji, kterou tady Honza zanechal. Brzy jsem kamaráda našla, jak leží mezi stromy, větvičku zapíchnutou v pletené čepici. Kupodivu neměl nic zlomeného na sobě a i lyže zůstaly vcelku. Upadl do prašanu a sténal a odpočíval.

Zbytek dne strávil Honza na lavičce. Věnoval se opalování, zatímco já jezdila na dětské sjezdovce, abych vyjezdila obě permanentky na vlek. Připadala jsem si jako profík, v obležení dětí a stejně neohrabaných dospěláků. Můj styl se zlepšoval a s ním i sebevědomí. Křičela jsem na kamaráda: „Hnozóóó, koukéééj, jedééé mistr světa!!!“ Co já tam musela udělat ostudy… Honza zatím hlídal batoh se svačinou a termoskou s drahocenným nápojem. Já si den docela užila a Honza vypadal v podvečer, jako by jeden z jeho rodičů pocházel z Afriky. Nadarmo se neříká, že sluníčko na horách pořádně připaluje. Snědli jsme svačiny a Honza, dosud na lyžích, se postavil. Chtěl vytáhnout z batohu termosku, ale neudržel balanc a spadl na rovince na jednu stranu, zatímco mu termoska vyjela z ruky a kutálela se na druhou. Skleněná vložka uvnitř termosky se rozbila a my jsme z plastového obalu vylili kávu se střepy místo do svých krků do odpadu. Honza drmolil, že je škoda toho rumu, co tam nalil, a vypadal, jako by chtěl nápoj pít a střepy cedit mezi zuby. Vypadal, chudák, tak zničeně, jako by celý den sjížděl ten smrtící kopec, od kterého jsme na začátku slabošsky utekli. On tu zatím celý den posedával na lavičce. Koupili jsme si horký čaj v bufetu a vraceli jsme se k autobusu. Cestou ale Honza ještě jednou spadl a na tvrdé zemi si narazil kostrč, s čímž byl pak téměř měsíc na nemocenské. Horor byl, když jsme si rozvazovali tkaničky na našich zánovních lyžácích a Honza sténal, že mu zebou prsty. Na tkaničkách se vytvořily pořádné rampouchy a my měli co dělat, abychom se vůbec přezuli. Zahřívali jsme si ruce vlastním dechem, a když ne já, Honza byl určitě rád, že se konečně vracíme domů.

Od té doby jsem už s Honzou na lyžařský zájezd nejela. Nabízela jsem se sice, že bych mu dělala doprovod, jemu ale zcela určitě stačil jeden jediný podobný zážitek na celý život. Od té doby Honzovu bundu zdobila jedna velká záplata, která mu navždy připomínala, jak přijel na hory narazit si kostrč, rozbít termosku a spálit si obličej.