Mám přítele. Žijeme celkem pohodový život. Takový normální, jak to bývá. Práce,
společné víkendy. Občas se i nějaká dovča zadaří.
Jak je to dlouho? Dva? Tři roky? Ale kde že, už pět let je to, co sdílíme
společnou domácnost, sny a plány.
Přemýšlím. Často si jen tak pro sebe přemýšlím, co bude dál. Jestli se náš
život bude i nadále spojovat. Jestli se dokonce spojí docela. Jestli někdy na
důkaz lásky přivedeme na svět nového člověka….
Sem tam jsem o svých myšlenkách promluvila. Ale přiznám se, že bez odezvy.
A tak si tak jednou, uprostřed týdne sedím ve večerních hodinách, unavená z práce
u televize s hrnkem kávy v dlaních a prostě jen jsem. Vrátil se i přítel, sedne
si ke mně a prostě jen jsme spolu. Po krátké
chvilce se ale přítel zvedne, dojde k balkonovým dveřím, významně se podívá ven
a prohlásí „Nepůjdeme se projít?“
Myslím, že se mi otočily oči tím bílým dopředu. On a procházka? Dobrovolně? Z
vlastního popudu? On, který bez auta udělá jen nutných pár kroků od něj do
budovy? Musela jsem vypadat opravdu překvapeně. Když jsem se ale vzpamatovala z
počátečního šoku, začala jsem uvažovat logicky. Je březen, venku je zima.
Takhle večer. Co tam budem dělat? Také si ale uvědomuju, že jsem předchozího
dne měla narozeniny a přítel se k nim jaksi ani nevyjádřil. Tak možná chystá
nějaké překvápko. No musím mu dát teda šanci.
„No tak jo, ale jen na chvilku, ať neprochladnem.“
Tak jsme vyrazili.
Ovšem už před domem jsem se dočkala zklamání. To když mi řekl „Nasedni do
auta.“ Klasika, na kterou jsem zvyklá. Ach jo. Začala jsem trochu „remcat“.
Co
že je to za procházku autem. A že se mi vůbec nikam nechce. Nicméně, jeli jsme.
Jeli jsme a jeli. Kam chce proboha jít? Jede na druhou stranu Prahy. Marně se snažím vymyslet, kam má namířeno. Už mám pocit,
že přejel opravdu celé město a začínám si myslet, že mě veze za město do lesa a
tam mě asi nechá nebo co.
Najednou zahne. Chvílí tápu, ale když se přede mnou objeví Pražský hrad, vím
už, kde jsem, ale o to víc nechápu. „Na hrad?“ ptám se. “Teď?“ „No, Vašek nás
zve na kafe, to je to překvapení“ pokouší se o vtip přítel. Zaparkuje,
vystoupíme a jdeme přes nádvoří. Pravda, je to krásné. Byla jsem tu jen párkrát
a nikdy ne v noci. Katedrála je krásně nasvícená a tak tam tak stojíme na
liduprázdném nádvoří, uprostřed týdne už je skoro noc. Najednou mi přítel
přikáže zavřít oči. Opět mi problesknou hlavou mé narozeniny a čekám nějaké
překvápko.
Takže poslušně oči zavřu. Cítím, jak mi bere ruku a… ano nasazuje
něco na prst. „Můžeš otevřít“ řekne a já otevřu oči a podívám se na prst.
Krásný prstýnek s kamínkem. Pravda, asi o dvě čísla větší než můj prst, ale to v
tu chvíli nehraje roli. Zaraduju se, že to je asi ten opožděný dárek k
narozeninám a řeknu „Děkuju“ a vlepím mu pusu. No jo, ale on vůbec nevypadá
potěšeně. Řekla jsem něco špatně? Já ne, to on. „Jaký děkuju?“ povídá „Vezmeš si
mě nebo ne?“ No uznejte, koho to má napadnout, když nic neřekne, že? Navíc, i
kdyby napadlo, přece mu nevletím kolem krku a nezačnu křičet ano, ano, když se
na nic neptal, aby mi pak na to třeba řekl, že to byl jen dárek k narozkám.
Samozřejmě jsem souhlasila. A jak ráda!
Svatba byla asi za půl roku. Malá, ale přesně podle mých představ. A jelikož je
to už více než tři roky nazpět, tak už jsme i ten důkaz lásky přivedli na svět.
A to je konec pohádky o tom, jak se z celoživotního pragmatika, na jeden malý
okamžik, stal romantik.
A můj muž.
Ev6703 - čtenářka
ChytráŽena.cz