Mé dětství bylo fantastické. Děda ve mně už po příchodu z porodnice rozpoznal vrcholového sportovce. Dodnes mám nervový záchvat při vzpomínce na to, jak mě jako tříleté dítě pouštěl z obrovského kopce na plastových lyžích ruské výroby. Šlo mi o život, lyžičky se mi křížily a v dálce se ozýval dědův fanatický křik: “přenášej váhu na hranu, přenášej váhu na hranu“, což bylo to poslední, co mě zajímalo, neboť mi zrovna ta hrana zvonila.
Pak jsem si kazila oči čtením foglarovek pod peřinou, a na táborech se naučila přežít v noci v lese a odezírat morseovku z blikající baterky. Za sprosté slovo sekala polínka na oheň.

Nikdy bych nevěřila, že se může během jedné generace tak výrazně změnit dětský svět. Desetileté děti používají sprostá slova, kterým absolutně nerozumím. Morseovka je blbost a Foglar je teplouš. Táborák je pruda a noční bojovky příležitost si zahulit.
Je mi z toho fakt smutno. A svatosvatě teď a tady prohlašuju, že moje dítě spratek nebude! A i když bude všude za exota, bude chovat zvířátka, číst knížky, sportovat a hrát na hudební nástroj - kdybych ho měla přes koleno ohnout!
Lindita - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz