Nastávající maminky v porodnici

Loni v dubnu jsem byla v devátém měsíci těhotenství. Krátce po půlnoci mi začala odtékat plodová voda. Jelikož úplně stejný začátek byl i u prvního porodu, věděla jsem, co bude následovat. Příjem, po dvanácti hodinách první antibiotika, sledování a čekání. Proto jsme do porodnice vyjeli až po šesté ráno. Když se manžel vyspal.

Vzhledem k babyboomu jsem byla přijata na oddělení gynekologie. Na porodnici bylo plno. Bylo mi to jedno, hlavně, že mě neposlali jinam. Doktoři byli taky na blízku. A stále se nic nedělo. Asi po půl hodině jsem dostala na pokoj kolegyni.

Petra byla přijata se stejnou „diagnózou“ jako já. Odtékající plodová voda. V prvním patře na porodnici bylo stále plno, tak jsme čekaly v pokoji ve druhém na gyndě. Petra měla tři roky vysoké školy. Povídala, že otec dítěte, když se dozvěděl, že je těhotná, posílal ji na potrat. Tak se s ním rozešla. A od té doby ho neviděla.

Dopoledne za ní přijel nějaký kluk. Bylo jasné, že je to její přítel… Když odešel, povídala, že je to její současný přítel. Seznámili se, když už byla těhotná a sama. Řekla mu, že čeká miminko, a on se ihned rozhodl, že s ní zůstane a budou rodina. Měl ji moc rád a bylo to na nich i vidět. Hodně se na miminko těšil. Svatbu neplánovali, ale to už dnes asi ani není v módě.
Po obědě pro nás přišla sestřička. Na porodnici se uvolnila dvě místa, tak jsme se stěhovaly dolů.

Umístily nás na čekatelský pokoj rozdělený zděnou přepážkou. Petra měla vedle sebe nové maminky a já měla postel vedle jedné čekající těhulky. Jmenovala se Marcela. Mohlo jí být maximálně dvacet. Byla od Prahy. Přijali ji asi před měsícem kvůli špatnému monitoru. Když mi ho ukázala, že jako netuší, proč ji tam pořád drží, že jí nic není, viděla jsem, že srdeční křivka miminka byla moc vysoká. Vysvětlila jsem jí, že je to hlavně kvůli miminku, aby ho ohlídali. Pořád se jí něco nelíbilo. Jídlo bylo „hnusný“, sestřičky protivný, vzduch vydýchaný. Měla na sobě saténovou košilku s velikým výstřihem. Hodila by se tak maximálně na nějaké postelové hrátky a ne do porodnice.
Povídala i o své rodině. Prý bydlí v jednom třípokojovém bytě. Ona, asi sedmnáctiletý brácha, malý bráška, máma, její přítel a její bývalý manžel!!! A potom tam bude i její miminko. Nedokážu si představit domácnost, ve které by byl můj bývalý i současný partner. U nich to asi šlo. I když – z vyprávění bylo znát, že nešlo. Starší brácha prý svému vlastnímu tátovi ukradl auto, ten krádež nahlásil na policii, policie přišla na to, že to udělal syn okradeného… Nebo ten samý kluk chtěl od mámy peníze, aby se mohli s kamarádem dostat do vedlejší vesnice. Na její otázku, co že tam chtějí dělat, odpověděl, že chtějí ukrást bagr a potom ho prodat…

Nechápala jsem, jestli si Marcela dělá ze mě jen srandu, nebo to myslí vážně. Ale došlo mi, že je to naprostá pravda. O miminku se Marcela dozvěděla pozdě. Pozdě na potrat. Nezbylo jí, než si ho nechat. Tatínkovi miminka nic neřekla. Ten se to dozvěděl až těsně před porodem. Pořád se snažil zjistit, ve které porodnici Marcela je. Jenže ta dala zákaz celé rodině cokoli říct.
Udivilo mě, že nastávající maminka chodí často ven z porodnice. Tak co, je tam zatím na pozorování, chodí se projít do přilehlého parčíku. Jenže ona chodila kouřit. Při pár takových „rauchpauzách“ ji potkal i primář porodnice. Vysvětloval jí, že to miminku moc škodí a měla by přestat. Jenže ona si myslela své a potom se tomu na pokoji ještě smála.
Večer jsme si byly s Petrou pro přípravné tabletky a šly jsme si lehnout. Kolem půlnoci jsme se opět sešly na chodbě. Obě už jsme měly bolesti po cca deseti minutách. Tak jsme prodýchávaly, povídaly… až vylezla sestra a poslala nás spát. Abychom byly odpočinuté na porod. Prý spát! Pauzy se zkracovaly.
Ve čtyři hodiny jsem si šla pro další dávku antibiotik. Marcelka v klidu spala, chrápala, jedno prso jí téměř celé vylezlo ze saténové košilky…

Sestra si mě už nechala na přípravně. Před sedmou ráno se mi narodil syn. Vše bylo v pořádku. Po prohlídnutí miminka na novorozeneckém a mém zašití, mi sestřičky miminko přinesly a to se hned přisálo. Byla jsem šťastná, že to mám za sebou, že je miminko v pořádku, krásně saje, i když ještě nebylo co. Užívala jsem si, že ležím krásně v pološeru vedle porodního boxu s miminkem na břichu, nic mě už nebolí. Venku zpívali ptáčci a vonělo jaro.

Při tomto dvouhodinovém ležení vedle porodního boxu jsem nemohla neslyšet rozhovor sestřiček a doktorek. Prý že jednu maminku bolí moc zub. Tak jí zařídily ošetření na zubním. Měla si tam ihned dojít na ošetření. Jenže když tam přišla, neměla s sebou zdravotní kartičku. A když se jí ptali na rodné číslo, taky nevěděla. V tom případě ji ošetřit nemohli. Musela by si to sama zaplatit a ona neměla ani peníze.

Ve vedlejším porodním boxu prodýchávala každou kontrakci Petra. Bylo mi jí v tu chvíli líto. Že to ještě nemá za sebou.

Po převezení na pokoj už byly všechny maminky vzhůru a po snídani. Marcela vyzvídala, jaké to bylo. Co se dělo. Jako asi každá maminka, která neví, co se bude dít. Uklidnila jsem ji, že to bude v pohodě. Chtěla, aby to už měla za sebou. A hlavně, aby už jí ten porod vyvolali. Bylo jí jedno, že ještě není ani ve čtyřicátém týdnu. Jen aby už miminko bylo venku. Taky povídala, jak ji hrozně bolí zub a že ji ze zubního vyhodili…
Odpoledne jsem měla už malého u sebe. Krásně spal. Marcelka ho obdivovala, jak je malinký.

Při návštěvách přijela za Marcelkou maminka s přítelem. Udivilo mě, že se neptají hned na miminko, nebo jak je jí, ale první otázka byla:“Kdy tě pustěj domu?“ Byla jsem v šoku. Maminka neučesaná, mastné vlasy, přítel, omlouvám se za to přirovnání, mi připomínal hospodské typy…
V den našeho propuštění byla Marcelka ještě „celá“. Vyvolávačku jí naplánovali na ten den večer. Takže jsem se nedozvěděla, jak jí porod dopadl, jaké to bylo. Čekala chlapečka. Určitě to dopadlo dobře, protože švagrové kamarádka na novorozeneckém pracuje a kdyby se událo něco špatného, určitě bychom se to dozvěděli.

Petra byla po porodu na nadstandardu. Narodil se jí krásný chlapeček. Číslo na ni jsem si bohužel nevzala a při pokusu kontaktovat ji přes FB se neozvala. Na Marcelu jsem si číslo ani vzít nechtěla. Jen si občas vzpomenu, jak se asi má. A hlavně, jak se má její miminko. Jak roste, jak bydlí, jestli mají klid. Otázek je spousta. Jsem ráda, že mám fungující rodinu, manžela, děti. Že máme všichni stejné příjmení, bydlíme sami a máme klid.