Nožička

Do 14 let jsem bydlela s rodiči a sestrou na vesnici. Sice jsme neměli žádné pole ani hospodářství, ale zvířátka jsme měli. Kočku nebo kocoura, někdy kachny, jednou dokonce prasátko.

A jeden rok nám někdo na zahradu dal malého srnečka, kolouška. Ten si moc oblíbil mého tatínka, chodil za ním všude, nedělaly mu problém ani schody a když šel tatínek učit, mermomocí se za ním strkal do třídy, k všeobecnému veselí žáků. Měli jsme ho jen krátce, otec se pak domluvil s hajným a ten si pro milého kolouška přijel.

A jednou zas otec přinesl vajíčka koroptví, když samička přišla o život při sečení trávy. Sestrojil umělou líheň, vyhřívaly ji žárovky a ze všech vajíček se nám vylíhla koroptví kuřátka. Pamatuji si, že nám je tatínek přinesl ukázat pozdě večer, když už jsme se sestrou spaly. Nevadilo nám, že nás vzbudil. Byla to krásná kuřátka, pruhovaná. Když vyrostla, pustili jsme je do přírody.

Ale hlavně jsme chovali králíky, spoustu králíků a pak slepice. Se sestrou jsme si pojmenovaly kohouty. Měly jsme tedy kohouta Vasku, ten byl krásně vybarvený. Jméno dostal podle tygříka Vasky. To byla naše oblíbená kniha, Tygřík Vaska od Olgy Petrovské.

Kohout Vaska vodil slepice do lesa. Často jsme je celá rodina pozorovali okénkem u půdy, jak kohoutek kráčí vpředu polní cestou k lesu a slepice hezky v řadě jedna za druhou za ním. K večeru zase ve stejném pořadí a stejnou cestou domů.

Další kohout byl Dávka a pak Golka. Jako David a Goliáš, protože se pořád prali a ten menší, Dávka, většinou vyhrál.

Skoro každý rok jsme měli nová kuřátka. Jednou, to už byla větší, měla už peří, všechna byla černá, jsem si všimla, že jedno  nemůže běhat, jednu nožičku mělo divně vyvrácenou a skákalo jen po jedné. Nevím, co se stalo, jestli nožku někam strčilo a pak ji nemohlo vyndat… Ale rostlo pomaleji než ostatní kuřata, protože ho odháněla, klovaly ho i dospělé slepice. Bylo mi ho líto, tak jsem se o něj začala starat. Říkala jsem mu Nožička. Vyléčit jsem ho neuměla, ale aspoň jsem mu dávala zvlášť zrní, aby se nazobalo a vždycky jsem ho odnesla do hebkého porostu rmenu, aby mohlo sedět na měkkém. Vydržela jsem u Nožičky sedět celé hodiny, mazlila jsem se s ní, pusinkovala jsem ji a vyprávěla jí. Jenomže kuřátko nemá rozum a jak jsem tak dávala obličej k jeho hlavičce, zaujaly ho moje oči a do toho jednoho mě pěkně klovlo. Už bylo dost velké a mělo i docela silný zobák.

Bolelo to, ale hlavně jsem se pořádně vyděsila, oko se mi okamžitě celé zalilo krví a já neviděla. Maminka tehdy lamentovala, myslela si, že o oko přijdu. Zavolala panu doktorovi, ten přijel, oko mi ošetřil a pak ještě několikrát. Naštěstí se neobjevily žádné komplikace, za nějaký čas  jsem viděla jako dřív. Ale měla jsem od té doby přísný zákaz mazlit se s Nožičkou, tak jsem jí vždycky jen nasypala zrní a hlídala jsem, aby ji ostatní slepice nešidily.

Krmení slepic a  králíků byla starost nás dětí. Se sestrou jsme  připravovaly krmení a slepice večer zavíraly do kurníku a ráno zase pouštěly ven.

Myslím, že je třeba, aby děti měly nějaké povinnosti a pravidelná starost o zvířátka je to pravé. Přes nehodu s Nožičkou na dětství mezi zvířátky ráda vzpomínám.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10