Začala doba hledání

Zapomínám, určitě to znáte a jestli ne, tak to bezpochyby poznáte. Celý život pracoval můj   lidský  mozek naplno, neustále musel  zpracovávat nějaké informace, aby byl plně funkční, až se jednoho dne  přihrne stáří a pomalu mě odsune na druhou pomalejší kolej, právem, neboť jsem si po celý život připadala, že vše konám v úděsném fofru, práce, děti, fušky, abych si přilepšila ….

Od jistého dne jsem ubrala na finiši a zpomalila, ale má to už také své důsledky.  Nestíhám. Den utíká čím dál rychleji… ale zato mě dohání nezvaný host, občas i zaklepe na dveře a sám se pozve dál, je to nepřítel staroušků, přízrak - Němec Alzheimer. A někdy si s ním docela užívám a zapomínám na prosté, běžné věci, na které jsem si vždycky dávala pozor, jako zavřít okno, vypnout sporák, zamknout za sebou při odchodu…

A tak se nedávno stalo, že bylo podezřelé ticho, chvíli jsem přemýšlela, čím to?? ,,Ahááá, dnes mi ještě nikdo nevolal, ,, pomyslela jsem si. Vždyť v tuto dobu mívám několik prozvonění od holek a hlavně od stařičké mamči.  ,,No?? Ale to ticho je už od rána a je odpoledne, ,, vzdychla jsem a pro jistotu se šla podívat na mobil.

,,Ale kde je??,, To vám byly najednou nervy!! Najednou jsem jej né a né najít. Prohledala jsem všechny kapsy, kapsičky, všechna odkládací místa po domě a nic. Po dlouhé chvíli hledání a zmatkování jsem si sedla ke kávě  a chvíli jsem přemýšlela,  kdy jsem naposledy volala. Jo, bylo to naposledy ráno a později… Zrekapitulovala jsem celý svůj předešlý čas, ale neustále mi v hlavě  seděla hororová příhoda, co se to ráno přihodila.

Byla jsem se podívat  na nádraží, abych si obhlédla, jak to chodí při svozu věcí pro charitu. Jela jsem na kole a jen s mobilem v kapse. Na nákladovém nástupišti sice stál jakýsi vagon, ale nikde nikdo. Jo, jeden podivný týpek se tam potuloval a ptá se mě, co hledám  a hned na moji odpověď o  akci pro chatu, pokrčil rameny, že o ničem neví.  Zato byl pohotový, přibližoval se rychle ke mně a zároveň mě vytočil příkazem: ,,Pojď se mnou, dám ti za TO!! 500 Kč,, a tlačil mě k chatrné boudě. Přidala jsem do kroku na druhou stranu nástupiště a tu se objevili další dva jemu podobní. To už jsem vykulená skákala i s kolem z 1,2 m zvýšeného nástupiště a přes spoustu kolejí si to hrnula na druhou stranu nádraží… Přesto jsem ještě zaslechla pokřik: ,,Zastav, dám ti 2 500 Kč, když TO!! natočíme!! Na video…,, 

Nevěřili byste mi, kolik jsem si užila nervů, narazit za bílého dne na ,,pochybný pobudy,,…
To odpoledne mě u kávy napadlo, že tu někde jsem ho ztratila, ale chtělo to ještě někoho sehnat, aby mě na kolejiště doprovodil a  prozváněl, ale koho uhnat?  Mladí byli pryč, manžel  odcestoval na pár dnů s přáteli…
Tato příhoda zastínila všechny další pohyby po domě a zahradě. S večerem  jsem se dlouhou cestou přes internet spojila nejprve s mladší dcerou na druhým konci republiky, aby se dovolala k druhé mé dceři  a ta cestovala s rodinkou kdesi tu nedaleko po kraji.  Na výzvu dorazili domů ještě za světla a drahý zeť trochu nazlobeně vyrazil se mnou mlčky na nádraží - do kolejiště, kde jsme do tmy hledali můj ztracený mobil.

Nenašli. Prošli jsme celou moji ranní trasu, opatrně prozváněli, aby se nevybila baterka, ale bez úspěchu.
Druhý den ráno, když se vrátil manžel z cest, tak jsem  ještě preventivně chodila po bytě s manželovým mobilem a pokračovala v prozvánění opatrně dál. Intuice mi napovídala, abych byla v klidu, že mobil je na dosah, ale musím se činit a vytrvale hledat. V bytě bylo stále ticho, tak jsem se vydala na zahradu a ke slepicím. A ejhle, slyším tlumené zvonění, manžel na to: ,,To je z dálky, někde ze sousedství.,, Už byl ze mě nervní, spěchal opět pryč, ale já zvonila dál.
Došlo i na sedící slepice  v kurníku, šmátrala jsem jim pod zadkem, jedna dokonce vylekaně vyběhla a vejce ztratila cestou, ale mobil nikde. ,,Musí tu někde být, slyším ho, …,, neustále jsem brblala.  ,,No sláááva! Hořííí!!,, zařvala jsem. ,,Našel seee!!,,

A jak to nakonec bylo?? Když jsem dojela domů z nádraží, kde se akce nekonala, popletla jsem si jen datum,  hlavně jsem byla tak rozrušená z neřáda, co mi nabízel ,,výdělek,, v místním kutlochu!!, že  jsem po celou dobu nebyla schopná vzpomenout, co jsem od rána do odpoledne dělala, kde jsem pobyla, i když jen na kratičkou chvíli. Na to, že jsem po příjezdu z nádraží dala mobil do kapsy u vesty a šla nakrmit slepice, jsem si nevzpomněla a přitom je to každodenní činnost.  Tak se stalo, že mi mobil z mělké kapsy tiše vypadl, a potvůrky slípky, když pochopily po několikerém klofnutí, že je nestravitelný, tak ho nakonec při tetelení zahrabaly pod velkou vrstvu do prašné hlíny.