Zběsilá jízda

Už odmala jsem měla ráda rychlou jízdu - především jízdu na kole. Moje maminka říkala, že jsem horší než kluk. Mé první kolo byla červená Eska - skládací, ale byla příliš pomalá, k patnáctinám jsem dostala první opravdové kolo – horské kolo. Vybrala jsem si fialové a moc se mi líbilo, nebylo to takové s těmi tlustými koly.

Toto mělo hubená kola a bylo super rychlé. Jen co jsem si zvykla na přehazovačku, už jsem neměla v ulici konkurenci. Jezdila jsem na tréninky na druhou stranu města a byla jsem tam coby dup, i do školy jsem občas jezdila na kole. Prostě paráda. Později jsem zkoušela jízdu bez rukou, jako to dělali velcí kluci – moc se mi to líbilo.

A lákalo mne to. Několikrát jsem měla namále. Jednou jsem málem urazila přední zrcátko jednomu sousedovi u auta. Zavřela jsem oči. Jéééjéé, taťka mne zabije…proletělo mi hlavou. Ticho. Otevřela jsem oči a nic - ty jo, já to vybrala. Juchůůů! Paráda, jsem borec.

Jenže jednou se mi mé riskování přece jen vymstilo. Jela jsem na trénink – v kraťasech, tričku, batoh na zádech. Hezky z kopečka - nikdo nikde, bez osob, aut. Super klid na jízdu bez rukou. Paráda! Skvělý! Blížila jsem se k zatáčce – jenže ouha – řidítka se mi stočila a já to nestačila vyrovnat a najela jsem na obrubník. Pamatuji si jen, že jsem letěla přes kolo vpřed. Děs. Jééjéé,to byl nářez. Auuu! Co nohy, ruce? Ty jo, dobrý, žiju - z kolen mi crčela krev, jinak dobrý.

A co kolo – řetěz dole. Hmm - to půjde v jednom nahodit špatně. V tu chvíli ke mně přiběhl nějaký dědoušek:“Slečno, jste celá?“ V tu chvíli jsem asi jako slečna nevypadala ani jsem se tak necítila, ale asi to vypadalo děsivě, protože ten pán vypadal velmi vyděšen. „Jojo, děkuji,“ rděla jsem se, ta ostuda, „ nemohl byste mi pomoct nandat ten řetěz?“ Pán mi pomohl, poděkovala jsem a přemýšlela, zda pojedu domů nebo na trénink. Jela jsem na trénink. Od té doby jsem jezdila opatrněji – tedy víceméně…