Zlodějkou proti své vůli

V neděli ráno jsem vstala nezvykle brzy a vyhlédla z okna. Už nějakou dobu jsem plánovala celodenní výlet na kole, jenže vždycky pršelo. Tentokrát to však vypadalo nadějně. Do batohu jsem naházela pár nezbytností, zabalila si svačinu, zkontrolovala baterii ve fotoaparátu a hurá do terénu.

Celý den jsem se pachtila po kopcích a poctivě šlapala do pedálů. Výlet to byl nadmíru vydařený, příznivé počasí se udrželo a naprosto skvěle se fotilo. Obloha byla plná kupovitých bílých mráčků, které tak dobře vypadají na krajinářských fotografiích, lepší světlo jsem si opravdu nemohla přát. Většinou se mi stává, že je hezky, když mám práci, a když vezmu foťák a konečně vyrážím ven, zatáhne se. Že by si skřítek Naschválníček vzal na neděli dovolenou? Buď jak buď, cestou zpátky jsem si spokojeně broukala oblíbenou melodii a blaženě vychutnávala příjemnou únavu po aktivně stráveném dni. Napadlo mě, že se stavím ve městě v supermarketu, jestli nemají nějakou akci. Stejně jsem jela kolem a krátká zastávka mě nezdrží. U nás ve vsi máme jen malý obchůdek, kde je všechno příliš drahé nebo to není k dostání vůbec. Kolo jsem uzamkla do stojanu před vchodem a za chvilku už manévrovala s nákupním vozíkem mezi regály.

K mojí velké radosti měli levné banány, cukr i rohlíky, mouku v akci za šest korun, Heru za třináct, jů, to bude pečení. Ještěže mám vpředu i vzadu na kole košík, teď se bude hodit, pokud mi ho tedy neukradnou. Když mám ale ten šťastný den…
V oddělení s pečivem jsem se setkala s upřeným pohledem zaměstnance supermarketu. Bedlivě sledoval, jak si nabírám rohlíky a ukládám je k ostatnímu nákupu. Na ostatní zákazníky tak necivěl, inu, třeba jsem se mu líbila. V drogerii jsem ho potkala znovu, objevil se i v mléčných výrobcích a dokonce u časopisů. Zazvonil mi mobil. Volala máma, a když se dozvěděla, kde jsem, nadšeně zavýskla. Zrovna totiž s kamarádkou chystaly pohoštění na sraz spolužáků a chyběla jim spousta věcí. Prý dají hlavy dohromady a brnknou za chvilku, co všechno potřebují koupit. No nazdar, kolo bude naložené jak soumar.

Zatímco jsem čekala na mámin telefonát, bezcílně jsem se potulovala supermarketem, jen tak si prohlížela zboží, četla etikety a zevlovala. Všimla jsem si, že chlapík v červeném plášti je mi stále v patách. Snažil se být nenápadný, ale moc se mu nedařilo. Napadlo mě, že ho trošku vyzkouším. Zřejmě se moc často díval na detektivky. Rozjela jsem se a v rychlosti proklouzla do oddělení s ovocem. Tam jsem se však nezdržela a upalovala dál, párkrát jsem prudce zabočila a umně se propletla mezi ostatními zákazníky. Schovala jsem se za poslední regál a sledovala, jak běhá po prodejně, plášť za ním vlaje a zoufale mě hledá. Byla to ještě větší psina, než se ukrýt naší fence loveckého slídiče. Pak ale zavolala máma a legrace skončila. Za deset minut už jsem mířila s plným vozíkem k pokladně a dělala si starosti, jak to na kole uvezu. Na svého věrného nohsleda jsem v té chvíli zapomněla. On však na mě ne.

U pokladny jsem měla napilno. Vše v rychlosti vyložit na pás, poté naházet zpět do vozíku a zaplatit, u toho se člověk vždycky zapotí. Za mnou už se tvořila fronta a lidé nedůtklivě sledovali, jestli zbytečně nezdržuju. Po zaplacení jsem si pečlivě uschovala lístek i peněženku a chystala se konečně z obchodu vypadnout. Jak jen jsem se těšila na teplou sprchu, večeři a postel! Vtom ke mně přistoupil onen aktivní pán a důležitě pronesl: „Mohl bych vás vyzvat ke kontrole nákupu?“ Překvapilo mě, že šel najednou na věc tak zpříma a nevykukoval někde zpoza rohu. Asi nějaká náhodná kontrola, formalita či co, i když o náhodě už jsem v té chvíli pochybovala. Nicméně jsem přikývla, že vyzvat mě může. Odvedl mě kousek dál k odkládacímu pultíku, abychom nepřekáželi, a zběžně prohlédl obsah mého vozíku. Poté vyslovil přání podívat se, co mám v batohu na zádech. Vysvětlila jsem, že v batohu mám foťák se třemi objektivy, proto je tak veliký, a neochotně ho sundávala dolů. Ukázal na dvoulitrovou pet láhev s vodou, kterou jsem si ráno připevnila na bok batůžku. Už byla skoro prázdná. „Jak mám vědět, že jste tu vodu nevzala u nás na prodejně? Hlásila jste na pokladně, že ji máte?“
Jo safra, to jsem nehlásila.
„Vždyť už je skoro vypitá,“ bránila jsem se.
„To jste mohla vypít někde mezi regály,“ usadil mě. Najednou mi došlo, že celý ten zmatek vznikl kvůli vodě. Bylo to absurdní.
„Tak já to příště nahlásím, slibuju,“ pronesla jsem smířlivě.
„No moment, to není tak jednoduché. Dnes tu mám nadřízeného, takže musím postupovat podle předpisu, sepsat hlášení a oznámit to policii.“ Vytřeštěně jsem na něj zírala. Lidé už po nás zvědavě koukali a opovržlivě si mě měřili. V očích měli jasný verdikt, zlodějka přistižena při krádeži. Čekali jsme na příjezd policie. Já červená jak řepa, on s vítězoslavným výrazem ve tváři. Přemýšlela jsem, jestli nemám zavolat domů, že nepřijedu, protože strávím noc v policejní cele.

Muži zákona si dali načas, ale přišli v dobré náladě. Byli to mladí kluci, naštěstí docela inteligentní a rozumní. Když si vyslechli obě strany, prohlásili, že v tom žádnou krádež nevidí, jenom opomenutí z mé strany. Navrhli, abychom to nechali plavat. Pracovník supermarketu se však nechtěl vzdát. Připadalo mi, že chce za každou cenu vykázat nějakou činnost. Možná by mu ten jeho nadřízený měl zadat práci ve skladu, třeba přerovnat všechny bedny z pravé strany na levou nebo naopak, aby měl chvíli co dělat. Vyžádal si moji občanku a začal smolit hlášení. Policisté ho upozornili, že bych ho později mohla zažalovat za pomluvu, takže pokud mě neviděl, jak něco beru nebo pokud neřval u pokladny alarm, měl by své jednání zvážit. Nakonec za námi přišla vedoucí směny, která si všimla, že se něco děje. Kdo by si také nevšiml. Byli jsme středem pozornosti a vítaným zpestřením nedělního večera. Ke své hrůze jsem spatřila babku Šusterovou od nás z dědiny, jak stojí ve frontě u pokladny a natahuje uši až k nám. Největší drbna pod sluncem a zrovna ta se musí k této trapné situaci přichomýtnout. Naschválníček už se zřejmě vrátil z dovolené a začal úřadovat. Po nekonečném dohadování nakonec vedoucí směny zarytého pronásledovatele zlodějů odtáhla stranou a domluvila mu. Neochotně mi vrátil občanku, přičemž stále všechny ujišťoval, že jsem se chovala podezřele. Policisté už ho měli plné zuby a já si vzpomněla na známý výrok Jana Wericha, že aktivní blb je horší než třídní nepřítel. Měla jsem nákup málem za sedm stovek a budu krást vodu za 3, 90, ne? Vyvázla jsem tedy jen s varováním a to si pište, že příště u pokladny nahlásím každou ptákovinu.

Domů jsem dorazila až za tmy a dobrá nálada byla v tahu. Obvinění z krádeže není nic příjemného, i když se jedná o frašku. Nějakou dobu jsem se tomuto supermarketu vyhýbala a nakupovala raději jinde a dráž. Po čase nepříjemné pocity odezněly a já tam opět začala chodit. Horlivého chlápka v červeném plášti už jsem nezahlédla, možná ho přece jenom zaměstnali ve skladu nebo bůh ví… Baba Šusterová nezklamala, po vsi se roznesla fáma, že jsem kleptomanka a už jsem se prý několikrát léčila na psychiatrii. Když se to ke mně doneslo, docela jsem se podivila, co všechno už mám za sebou a kolikrát už jsem kradla. Každý si to kapku přifoukl a moje dobrá pověst dostala pěkně na frak. Do očí nikdo nic a co se šíří bokem, s tím mnoho nenaděláte. Kdybych se začala nějak vehementně bránit, ještě bych je utvrdila v přesvědčení, že na tom něco bude. Vždyť „pro pravdu se každej zlobí“ nebo ne?