Na nákup hladová? V žádném případě!

Nakupování nemám moc ráda. Myslím to povinné, samozřejmě je rozdíl, když si vyrazím do města jen tak, s kabelkou přes rameno, žádné narvané igelitky nebo dokonce vozítko přetékající základními potravinami. Nedávno jsem četla v jednom časopise pro ženy, "Jak se má nakupovat". 

Například doporučovali nebrat si s sebou platební kartu. Peníze ano, ale jen v hodnotě nákupu, abyste náhodou nepodlehli akcím 3 v jednom a podobně. Je to lákavé, koupit si  například tři balíčky čokolády a k tomu jako bonus dejme tomu lentilky, ale po takovýchto akcích vám tak akorát hrozí ztrojnásobení přírůstku váhy. Nebo to vydržíte a ty tři čokolády se dožijí šestiměsíční záruční lhůty?

Dále - nechodit v žádném případě na nákup, když vám kručí v břiše a omdléváte hladem a žízní. Taky se doporučuje přinést si s sebou seznam, a toho se držet stůj co stůj. A košík - ten ohromný vozík není podle mě košík - prý děsí zákazníky svou velikostí a tak ho plní a plní a plní... no nevím, když jdu pro chleba a pár rohlíků, je fakt, že vypadají v mém vozítku drobet opuštěně. No a? Proč bych tam měla přihazovat ostatní zboží jen proto, že to vypadá, že skoro nic ve vozítku nemám? Nebo na to nemám? Mám, ale domácí rozpočet mi dělá starost a držím se zásadově seznamu.

Triky a fígle obchodníků v marketech už znám  tedy dokonale, ne tedy všechny, ale některé ano. Například se opravdu  nevyplácí chodit nakupovat, když máte hlad. To potom jíte očima už v marketu a chuťové buňky si žádají své. Takže - najíst se před nákupem. No jo, ale jak to udělat, když mám hlad skoro pořád? Před i během nákupu? A ke všemu je přímo u vchodu do našeho marketu stánek s grilovanými kuřaty, párky v rohlíku a jinými laskominami, takže při lovení vozíku jen nasávám naprázdno a hlad a chutě rázem nabydou obřích rozměrů. Protože grilované kuře na seznamu nemám. Párek v rohlíku taky ne.

Jsem ale statečná, odolávám.  Beru do ruky seznam zboží a vydávám se na nákup. Mnoho položek na něm není, ale co se člověk naběhá, než všechno najde. Například ještě před týdnem byly vpravo ve druhé uličce od hlavního proudu mouky, cukr a kafe. Teď tam sídlí polévky z pytlíku a marmelády. Hned vedle zeleniny vpravo a pak doleva byly sušenky a cukrovinky, to vím naprosto jistě. Co bylo loni, nikdo nedohoní, protože nyní místo sušenek na mě z regálu vykukují kompoty a okurky, hned vedle je alkohol, který býval ve čtvrté uličce zleva od středu směrem k pokladnám.

Prý nás takto obchodníci nutí projít celý obchod. To chápu, jinak by zřejmě ostatní zboží zůstalo na ocet a to přece nejde. Nevšímám si rozptylujících cukrovinek, alkoholu ani nových televizí a kráčím odhodlaně na konec obchodu, abych vložila do košíku chleba a rohlíky. Ještě dva banány, citrony, šunku a můžu jít. Vystojím pětiminutovou frontu na váhu, abych zjistila posléze, že na této váze se váží pouze zelenina. Nevadí, zdolávám dalších dvacet metrů k nové frontě a úspěšně vážím.  (U pokladny později zjistím, že se cenovka z banánů zrádně odlepila a zmizela  na dlouhé cestě k pokladnám neznámo kam, takže musíme počkat, až přijde paní z Informací a ovoce mi převáží).

Nemůžu najít máslo, protože i když ještě nedávno bylo logicky skoro v sousedství pečiva, nyní je v těsné blízkosti hned za třetí uličkou naproti moukám. Přeběhnu znovu celý market, hbitě se vyhýbám protijedoucím masám a do rytmu mě pobízí svižná hudba.

Mám ještě za úkol koupit 20 dkg šunky, tudíž se stavím do fronty a trpělivě čekám. Korpulentní dáma přede mnou si vybírá dlouho a pečlivě, ale já mám času dost. Žádá 10 dkg šunky, prodavačka šunku zváží a když už ji chce zabalit do úhledného balíčku, paní vzkřikne: "No moment, ta šunka je ňáká zelená!"
Slečna prodavačka se tváří vyděšeně a ukazuje paní šunku zblízka, aby se přesvědčila, že jí nic není. Šunce opravdu nic není, paní se to prý jen zdálo. Možná má taky hlad jako já. Je fakt, že mi mezitím dost vyhládlo, aby taky ne, když se člověk tak naběhá pro pár věcí.

Konečně zaujímám místo ve frontě na pokladny. Přede mnou stojí mladí manželé a na sedačce vozítka jejich dítko drží v jedné ručce rohlík a ve druhé nožičku voňavého párku. Snažím se moc hladově nedívat, ale dítko neomylně poznalo, že mám hlad - usměje se, podává mi ruku s nakousaným rohlíkem a volá: Hami, ham! Na, hami, ham!

Děkuju -, usměju se mile, ale nějakou chvíli přece jen dumám, proč mi to dítě nenabídlo párek. Při placení zjišťuji, že jsem doma zapomněla nákupní tašku, takže jsem nucena si koupit tu praktickou igelitku. Protože ačkoli se chleba zdá být malý, do kabelky ho prostě nenarvu. Ufff, vycházím z obchodu a otáčím se po kiosku s kuřaty, když tu náhle do mě vrazí nechtěně vozíkem ta šunková dáma. Vozík má plný, co plný, přeplněný a tak odstředivou silou, kterou do mě naráží, mi vypadne nákup na zem. Paní se omlouvá, ale odškodné v podobě dvojnásobné porce grilovaného kuřete nenabídne. Nakonec to vzdávám, za poslední drobné si kupuju párek v rohllíku a odcházím středem. A na seznam, co mám koupit, dopisuju červeně: nákupní tašku a peníze s sebou!