Rozmístění barev v interiéru

Nejsvětlejší barvu dáváme zpravidla stropu. Je to výhodné pro účelný odraz světla. Tmavší barvu dáváme nejčastěji podlaze. I to vyhovuje různým účelům využití barvy. Zorné pole sítnice oka je více vyvinuto pro pohledy dolů.

Nejtmavší barvu můžeme použít pro podlahu. Podlaha je zpravidla jednou z nejlépe osvětlených částí prostoru, a je-li tmavší, není oko její světlostí zatěžováno.

Někdy bývají některé ostíněné části prostoru natírány barvou světlejší, než je barva ostatních částí osvětlených, aby byl vyrovnán ztemňující účinek ostínění. Tohoto postupu se nejčastěji používá na okenní stěně prostoru. Tím, že jí dáváme nátěr světlejší než ostatním stěnám, jí sice zjasníme, ale nezastřeme účin ostínění. Zůstává nám zřetelné vědomí, že je ostíněna i že má barvu světlejší.

Místo toho aby se nám prostor jevil světlostně vyrovnanější, ucelenější, dosahujeme opaku jeho světlostní ucelenosti. Zde se setkáváme se zvláštními zrakového vnímání, jež je pod vlivem našeho vědomí. Barva se nám často nejeví tak, jak jí vidíme, ale vnímáme ji podle toho, co o ní víme. Uvědomujeme si například bílou plochu stěny celou bíle i v jejích ostíněných částech. Naproti tomu plně zamračenou oblohu s mnohonásobně větší světlostí pociťujeme šedě.

Černou plochu přímo osvětlenou si uvědomujeme opět černou, ačkoliv může mít i větší světlost než temně ostíněná plocha bílá, kterou si uvědomujeme jen jako bílou. Vzdušná perspektiva mění červeň taškových střech oddálením do fialové. Přesto nás více ovládá vědomí, že jejich barva je červená, nikoliv fialová.