Šedá myška

Komunisti šedou milovali. Každý - a všechno v ní vypadalo stejně blbě. Je to dvacet let, co komunisti zmizli, no, spíš se převlíkli. Teď barvy příštích sezón prý určuje jakási rada moudrých. Sejde se, poklábosí, možná i pohádá a vypadne z ní kartička s odstíny.

Právě rozhodli, že kdo chce být "in", musí na sebe příští měsíce věšet nevýrazné pastelové tóny. Barvy, co už od začátku vypadají opraně, takže když se operou, nikdo to nepozná. To víte, krize.
Napadlo mě, že se tentokrát trefili do zdejší nátury, co se té šedé pořád ne a ne zbavit. Heslo dne stále někde zní: ať je to, co je to, hlavně ať to dlouho vydrží. A hlavně, ať moc netrčím.

Vzpomínám, jak jsem na lyžařský výcvik odjela v osmé třídě s lyžáky o tři čísla většími. Aby vydržely, když mi pořád roste noha. Každý měl tehdy lyžáky nejmíň o tři čísla větší ...

Poctivě jsem boty zašněrovala až nad kotníky. Když jsem pak na kopci upadla, ouha, ležela jsem vedle lyží bosá. Boty zůstaly zakleslé pevně ve vázání a já došla s brekem do chaty v ponožkách.

Taky jsem měla kabát. Nejdřív jsem v něm připomínala stan. Byl až na paty. pak se stal paletkem pod zadek. Nesnášela jsem to slovo jako onen kus oblečení.

Přiznávám, taky jsem odporně praktická. To ta minulost ve stanu a velkých botách. Nakupuji trika univerzálních barev, kalhoty univerzálních střihů a police univerzálních tvarů. Líbí se mi ta ujetá hnědobílá čepice a fialové semišové kozačky. Jenže k čemu, lomím sama nad sebou rukama. Kam bys proboha tyhle zbytečnosti nosila? Škoda peněz.

Přesto, radost z nepraktického a přání ho mít, ve mně doutná jako Etna před výbuchem. Nakukuju do drahých obchodů i ulítlých sekáčů, dívám se na romanitcké filmy, prohlížím babiččiny fotky z první republiky, chodím do galerií, kupuju si vstupné do zámeckých komnat a všude tam obdivuju chuť dělat a mít věci prostě pro radost.

Vidím pelerínu, která se skoro nikam nehodí a stojí hříšné peníze. Ale je nádherná. A která ji oblékne, bude víla!

Vidím cukřenku, která stojí to, co celý obsah mého příborníku. Cukr z ní se nejspíš bude sypat dost blbě, ale tvar má roztomilý.

Vidím snídani v trávě. Těm dvěma zamilovaným muselo trvat hrozně dlouho, než tam všechno to jídlo nanosili a nejspíš jim do něj lezou mravenci. Ale ta láska! Ta láska!

Vidím babičku jako batole usazenou mezi polštáři s háčkovaným potahem a pod háčkovanými záclonami. Hrozně špatně se perou a musí složitě vypínat, aby udržely tvar. Jenže díky nim vypadá jako doma.
Vidím obraz, na kterém je jediná tečka. Ta tečka má něco do sebe, i když ten pán v šedém svetru, co stojí před obrazem vedle mě, si ťuká na čelo: Tečka? Jediná tečka?
Vidím látkové tapety s fialovými kvítky a stejně fialově rozkvetlé sofa v dámském salónu, kde se strop dotýká nebe. Tohle přeci nejde vytopit! Tak ať...

Šedá je smutek. Přežívání bez radosti, to když přeleze ze svetrů a omítek do duší. I v přírodě se sem tam nějaká šedá najde. Kameny jsou šedé. Mraky taky. A myši ...
Jenže na kamenech se milosrdně usazuje hebce zelený mech. Mraky vyprší a střídá je modro a slunce. A myši mají oči jako drahokamy.
Barvy jsou radost. Stejně jako zdánlivé nesmysly, které nepotřebuju.

Křiklavá je zbytečnost, pozor nemám na mysli nafoukanou okázalost, totiž nemusí být jen rozmar. Je to odvaha užívat si. Odvaha mít barevnou duši.

Půjdu si koupit cukřenku ... tu, co se z ní asi blbě bude sypat cukr :-)

Lindita - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete