Nabrousit a setnout!
S kosou už to bylo o něco jednodušší, ale nesmělo se před sečením zapomenout na to nejdůležitější. Kosa musela být dobře naklepaná. Naklepání kosy se dělalo pomocí kladívka a babky a bylo to důležité proto, aby bylo ostří co nejtenčí. Ten, kdo klepal, musel pečlivě klást klepání jedno vedle druhého. Samozřejmostí pak bylo vždy po určité době kosu přibrousit. Technika klepání a ostření se lišila. Záleželo, zda šlo o kosu určenou na obilí nebo na trávu. Těm bohatším se o trávu „postaral“ dobytek.
První „rádoby“ sekačky se vyskytovaly u bohatších sedláků – ale rozhodně ne ty, jak je známe dnes. Šlo o sekačky připevněné za koněm. To sice znamenalo jistou úlevu, ale stále se všechno dělalo ručně.
První sekačky
S první sekačkou na trávu pak přišel Brit Edwin Budding v roce 1827. Sekačka vznikla pro potřeby sekání trávy na sportovních plochách a velkých zahradách. Tyto plochy byly do té doby obstarávány kosami, které však nedokázaly trávu dostatečně zkrátit. Díky těmto novým strojům se mohly snáz upravovat sportovní ovály, travnaté kurty aj., do podoby, v jaké je známe dnes. Navíc – díky vhodné úpravě trávníků došlo i k modifikaci sportovních pravidel.
Výkonné sekačky byly potřeba především pro zemědělství. Pořádné lištové sekačky tažené koňmi však byly vyvinuty až o něco později.
Nová doba s sebou přináší moderní technologie
Doby, kdy se sekala tráva ručně nebo se i jen chodilo za sekačkou, jsou téměř pryč. Kosení dnes patří spíše k netradičním aktivitám, ale stále má své místo, zejména v chráněných oblastech a národních parcích. Dnes máme k dispozici nepřeberné množství pomocníků, kteří ze sekání trávy udělali téměř odpočinkovou činnost. Traktůrky, se kterými je sečení velkých ploch hračka, či dokonce robotické sekačky, které péči o trávník zvládnou samy. Najdou se však i tací, kteří se vrací zpátky k metodám našich předků a obstarají si živé pomocníky – ovečky.
Zdroj, foto: Robomow