Sekání trávy bylo, je a bude nutnou aktivitou nejen každého zahrádkáře. V dnešní moderní době se z péče o trávník stala téměř relaxační činnost, jak se ale s trávou vypořádávali naši předci? Kam jsem se v čase posunuli? Pojďme si na to posvítit.

V dávných dobách sekali trávu širokým nožem a že šlo o velmi pracnou činnost, není třeba dodávat. Postupem času byl z tohoto způsobu sečení vyvinut srp a později i klasická kosa. Ani se srpem či kosou si však naši předci příliš neodpočinuli. Trávu museli přidržovat jednou rukou, tou druhou sekali a zároveň měli na zádech nůši, do které posekanou trávu ukládali. Při práci se srpem navíc museli vydržet v předklonu nebo v pokleku, často s mnoha kily na zádech.  

S kosou už to bylo o něco jednodušší, ale nesmělo se před sečením zapomenout na to nejdůležitější. Kosa musela být dobře naklepaná. Naklepání kosy se dělalo pomocí kladívka a babky a bylo to důležité proto, aby bylo ostří co nejtenčí. Ten, kdo klepal, musel pečlivě klást klepání jedno vedle druhého. Samozřejmostí pak bylo vždy po určité době kosu přibrousit. Technika klepání a ostření se lišila. Záleželo, zda šlo o kosu určenou na obilí nebo na trávu. Těm bohatším se o trávu „postaral“ dobytek.


Jako první vznikly válcové sekačky neboli vřetenové sekačky. Tyto sekačky fungovaly na principu rotace pracovního válce (nebo také nožového vřetene), který ale musel být ručně roztlačen.

S první sekačkou na trávu pak přišel Brit Edwin Budding v roce 1827. Sekačka vznikla pro potřeby sekání trávy na sportovních plochách a velkých zahradách. Tyto plochy byly do té doby obstarávány kosami, které však nedokázaly trávu dostatečně zkrátit. Díky těmto novým strojům se mohly snáz upravovat sportovní ovály, travnaté kurty aj., do podoby, v jaké je známe dnes. Navíc – díky vhodné úpravě trávníků došlo i k modifikaci sportovních pravidel.

Výkonné sekačky byly potřeba především pro zemědělství. Pořádné lištové sekačky tažené koňmi však byly vyvinuty až o něco později.