Ve svých vzpomínkách se musím vrátit na střední školu, do prvního ročníku. Tehdy bylo povinné, jít jednou týdně na praxi do nedaleké továrny. Výroba sice nijak nesouvisela s typem školy, ale měli jsme se seznámit, s životem dělníků. Prošli jsme celou výrobou, naučili jsme se teorii výroby a těsně před koncem školního roku jsme si všichni odpracovali několikadenní brigádu.
Za odměnu nám ředitel závodu zaplatil celé třídě týdenní pobyt v Nízkých Tatrách. Jeli jsme všichni a bylo to fajn. V rámci výletu jsme navštívili krasovou jeskyni. Před vchodem visel plakát a mě nenapadlo nic jiného, než na něj napsat svou adresu. Asi měsíc se nedělo nic, potom mi ale dorazil pohled z Moravy s adresou a s žádostí, abych určitě odepsala.
Samozřejmě jsem hned odepsala/ jsem přece zvědavá ženská/ a tak začalo dopisové kamarádství se stejně starým chlapcem. Psali jsme si sáhodlouhé dopisy. Nelíbilo se mi jeho staromódní křestní jméno, tak to pro mě byl od začátku Petr. Nevadilo mu to. Jeho dopisů jsem se nemohla dočkat, často jsem ze školy letěla domů v polední pauze a raději jsem obětovala oběd. Psali jsme si tři roky, než ho napadlo, že bychom se mohli třeba i vidět. Měl motorku, tak zkusí přijet. Jen ten datum jsme nevychytali. 21. srpna 1968. Tak raději ani nevyrazil. Naše dopisy řídly, každý jsme měli svého partnera, tak už nebylo ani tolik času jako dřív.
Za rok jsem se vdala a Petrovi jsem poslala svou svatební fotografii, na které jsem byla sama, on mi na oplátku za rok poslal své svatební oznámení a na pár let jsme se oba odmlčeli.
Když se mi narodilo první dítě, poslala jsem mu fotku s miminem, on mně další svatební oznámení. Jen ta nevěsta byla jiná. Poslala jsem mu blahopřání a zase čekala. Za pár let mi přišel desetistránkový dopis, kde mi vylíčil, co se s ním za tu dobu dělo. Vyšly mu i nějaké knížky /proto ty zajímavé dopisy/, odstěhoval se na Slovensko a měl v úmyslu opustit republiku úplně. Zpáteční adresa chyběla. Tak skončilo naše platonické, dopisové přátelství aniž bychom se kdy viděli.
Autor:datura